Izrael a Palestina…Kde začít?
Židovští historici by patrně začali u Mojžíše nebo snad Abraháma, ale my dnes nepůjdeme tak daleko. Bohatě postačí, když se vrátíme do 19. století, i tak to bude pro někoho neúnosně dlouhé čtení.
Izrael a Palestina v éře kolonialismu
Koncem 18. v průběhu 19. století se pomalu ale jistě hroutila kdysi veliká Osmanská říše. Nám, obyvatelům Evropy, tento proces spíš souvisí s děním na Balkánu, přetlačováním mezi Habsburskou monarchií a carským Ruskem o to, kdo si ty zbytky rozebere. Vidíme tam ten balkánský sud s prachem, který fakticky zažehne první světovou válku a bude doutnat až do doby tak nedávné, že končetiny a krev rozmetané jeho výbuchem si ještě mnozí z nás ze zpráv pamatují. Leč Osmanská říše, to nebyl jen Balkán nebo Evropa. Nás dnes zajímají především oblasti osídlené Araby, hlavně Blízký východ.
Arabské obyvatelstvo nijak nevyhlíželo pád Turecké nadvlády. Byla to sice cizí moc, ale turecké elity žily podobným životním stylem jako oni, a především sdílely náboženské hodnoty. Arabové v 19. století pohlíželi s nepochopením na nacionalistické tendence v Evropě, nechápali slovo „národ” – mnozí z nich ho pochopí až mnohem později, není bez zajímavosti, že často v souvislosti právě se vznikem státu Izrael.
Co se týká evropských kolonizátorů, ti si Arabský svět rozdělovali až v druhé polovině 19. století. Proč tak pozdě, když Ameriky a subsaharskou Afriku si rozparcelovaly mnohem dřív? Dřív to nebylo potřeba. Arabský svět měl poměrně vyspělou státotvornou kulturu, obchod, řemesla. V přímém vojenském záboru Evropanům nepomáhaly ani infekční nemoci ani efekt překvapení, protože tyto kultury se po staletí znaly. Ovládnutí arabských zemí tak nebylo snadné a nevyplácelo se.
Dlouho postačilo ovládání ekonomické, prosazování vlastního vlivu, skupování pozemků, takový tichý koloniální vliv západu, který není např. v dnešní Africe formálně svobodným obyvatelům neznámý. Až na konci 19. století, když začal kapitalistický závod o co nejefektivnější výrobu, začala kolonialistům svobodná vůle arabských států překážet, a tak si arabský svět rozparcelovali také.
V Palestině vládli jako koloniální páni Britové, oficiálně získali tuto oblast na základě dohod ze září roku 1921. Nešlo o klasické ovládnutí a začlenění mezi kolonie, Britové a jinde Francouzi dostali tzv. mandát od Společnosti národů, který je opravňoval k hájení vlastních politických a obchodních zájmů ve svěřené oblasti. Zároveň také měli samozřejmě zajistit klid, mír a třeba vládu práva (míněno evropského práva). A vysvětlovat místnímu obyvatelstvu tu neslýchanou myšlenku, že náboženské normy je třeba oddělovat od těch politických, jako to dělají evropští křesťané.
Nacházíme se ale v období, kdy koloniální páni nezní zdaleka tak přesvědčivě. Impéria se budou rozpadat. Svou roli hrála první světová válka. Ani tak ne její myšlenky o sebeurčení národů, které si arabský svět bez pochopení slova „národ” vykládal všelijak. Ale obecně klesla autorita jak Britů, tak Francouzů ve světě. Mocné britské impérium válku nedokázalo vyhrát samo, muselo požádat obyvatele svých kolonií o pomoc, muselo je naverbovat do svých armád. Britové od roku 1920 budou v podstatě jen zachraňovat, co se dá, a sbírat drobky z toho, co se zachránit nepodařilo.
V arabském světě vznikne samostatný Egypt (1922), Irák (1932) a Libanon (1943).
Jdeme do Palestiny
Od roku 1897 sílil mezi židy v Evropě i Americe tzv. sionismus, tedy představa, že židovský národ by měl mít svůj národní stát v zemi jim už ve Starém zákoně zaslíbené, tedy v Palestině.
Že někdo v té zaslíbené Palestině už žije, to sionisty neznepokojovalo. Proč taky, vždycky tam někdo žil.
Když je Mojžíš podle učení židovských svatých knih do té země přivedl, nebylo tam mléko, strdí a kozy, které by neměl kdo pást. Žili tam mimo jiné Pelištejci (Pelištejci = Palestina, rozumíme si…). Zatímco humánnějším 19. stoletím odkojení sionisté by místní obyvatele přesunuli, ovládli nebo jen vytlačili, několik tisíc let před naším letopočtem měli Izraelci od Boha jasně daný pokyn Pelištejce vyvraždit (včetně dětí a dobytka) a hlavně jim zbořit všechny chrámy a obětní místa.
A koneckonců, proč se znepokojovat ovládnutím cizí země. Většina sionistů byli Evropané a jako takoví si už po staletí užívali kávu, čokoládu a ekonomickou prosperitu přinesenou kolonialisty, které taky neznepokojovalo, že v koloniích už před nimi někdo byl. Tak proč by na Araby v Palestině (ještě nemluvíme o Palestincích) někdo měl brát ohled?
Židé se stěhovali do Palestiny v několika vlnách většinou vyprovokovaných nějakým pronásledováním, ale roli hrála 2000 let zapomenutá myšlenka, že v oblasti Palestiny je životní prostor, který jim patří.
Od roku 1881 sem přicházeli první osadníci.
Na rozdíl od těch Izraelců, které přivedl Mojžíš do země zaslíbené několik tisíc let zpátky, tito židé přicházeli do veskrze neosídlených oblastí.
Nezískávali půdu pro budování svých osad násilně, nýbrž ji od místních arabských obyvatel odkupovali. Arabové jim tu půdu ochotně prodávali a ťukali si na čelo, protože se vzdávali toho, o čem věřili, že jsou kusy pouště. Po staletí to skutečně neúrodná poušť byla, ale židovští osadníci si přinesli pokročilou techniku, nezlomnou víru a pracovitost. Podařilo se jim tyto domnělé kusy pouště různými zavlažovacími systémy zúrodnit a obdělávat. Arabové se zpočátku nikterak neznepokojovali. Proč by je mělo znepokojovat, že někdo vytváří v poušti úrodnou oblast:
V době, kdy neexistuje arabský nacionalismus, arabské obyvatelstvo v této oblasti je v podstatě zvyklé na střet s jinými kulturami, pro to není důvod. Židé pro ně nejsou v této chvíli nepřátelé. Židé a křesťané jsou pro Araby národy písma.
Do vzniku státu Izrael mají s Araby Židé mnohem vřelejší vztahy než křesťané, kteří je tisíce let pronásledovali. Navíc vzniklé osady zvyšovaly celkovou životní úroveň obyvatel. Kibucy přinášely obchodní příležitosti, vodu, zboží.
Problém začal doutnat ve dvacátých letech a ve velkém se rozrostl v letech třicátých, kdy židé proudili do Palestiny v mnohem větší míře.
Příčiny izraelského úspěchu
Zastavme se na chvíli u otázky, proč byla imigrace do Palestiny tak úspěšná. Proč se dařilo tak rychle vybudovat fungující hospodářství.
Můžeme to připsat mimo jiné neustále připravenosti židů na to čelit útrapám. Poprvé v historii jako národ mohli pracovat na svém.
Vysvětleme si židovské myšlení na příkladu z Německa ve třicátých letech.
Studenti se občas učitelů dějepisu ptají, proč židé neodešli z Německa hned, když se začala zakládat první ghetta, zabavovat majetek a rozbíjet obchody. Proč čekali na první transporty?
Jednoduše proto, že to, co se dělo ve třicátých letech v Německu, nebylo nic nového. Hromadné vyvražďování židovského obyvatelstva plynem, hladem nebo kulkou do hlavy, Šoa neboli holocaust, to už bylo přes čáru. Ale zavírání židů do ghett, zakazování živnosti nebo návštěvy kina, nošení židovské hvězdy, rasové zákony, s tím dokázali žít.
Rozbíjení obchodů, zabavování majetku a občasné pogromy, to patřilo k židovské zkušenosti staré tisíce let. Z pohledu židovské mentality, posledních sto let emancipace a jejich začlenění do evropské společnosti představovalo anomálii, otevřený antisemitismus byl návrat k normálu.
Důvodem, proč ve třicátých letech opouštěli Evropu a stěhovali se do Palestiny, tedy nebyla perzekuce sama a strach o budoucnost, ale fakt že poprvé v tomto letopočtu měli kam odejít. Do Palestiny.
Přistěhovalectví do Palestiny
Židé do oblasti dnešní Palestiny proudili od roku 1881 a potom především během druhé světové války i po ní. Britové židovské imigraci ve čtyřicátých letech bránili, ale ne tak ochotně, jak by se líbilo Arabům v Palestině. Po válce apelovali sionisté na evropský pocit viny. Lidé, kteří holocaust přežili, se navíc neměli kam vrátit a úřady nevěděly co s nimi. Jejich domy a živnosti už vlastnil někdo jiný nebo neexistovaly a antisemitismus zdaleka nevymizel. Také ti, kteří se měli kam vrátit, si museli zvolit. Buď se vrátí mezi své staré sousedy, kteří je předtím vesele udávali a nehnuli pro ně ani prstem, a pomohou jim v obnově zbídačené Evropy. Nebo budou makat stejně urputně, čelit stejné ekonomické krizi a vrhnou se do dalšího nebezpečí, ale budou makat na svém mezi svými. Takové lákadlo nemohla zastavit nepříliš aktivní antiimigrační politika Britů ani otevřené nepřátelství Arabů.
Představili jsme si kontext, a tak můžeme konečně založit Izrael.
Založení státu Izrael
Roku 1947 rezoluce č. 181 valného shromáždění OSN rozhodla o rozdělení britské mandátní Palestiny na židovský a arabský stát. Na tomto základě se měla britská mandátní správa z Izraele a Palestiny stáhnout. Nutno říct, že se už nemohli dočkat, protože situace se stala neúnosnou. Nenávist mezi Araby a židy v oblasti dosahovala vrcholu. Začalo vzájemné vyvražďování vesnic a sebevražedné útoky. Arabové se cítili zrazeni a už od třicátých let vznikala větší či menší ozbrojená povstání. Britové nedokázali zaručit bezpečnost ani vlastním úředníkům.
Měli formálně zajišťovat mír, ale netušili, na čí stranu se postavit, a byli rádi, že už to nebudou muset řešit. Židé i Arabové vytvářeli vlastní bojové organizace, židé zpočátku na Brity neútočili, Arabové ano. Následné odvetné akce Britů pak jen pomáhaly umocňovat pocit křivdy. Po druhé světové válce už ale přišly teroristické útoky na Brity také ze strany židů. Požadavky obou stran nebyly vzájemně slučitelné, Arabové chtěli zastavit židovské přistěhovalce, židé chtěli uvolnit přistěhovalectví. A obě strany tlačily na britskou mandátní správu a obě strany byly zoufalé. Arabové cítili, že jim mezi prsty protéká vlastní země, a bránili se tomu, co viděli jako nekonečný proud osadníků. Židé měli v Evropě tisíce a desetitisíce lidí, kteří se neměli kam vrátit, přežili peklo, a potřebovali je dostat do Palestiny. A obě strany se připravovaly na to, co přijde, až Britové odejdou. Čím méně přijde židů, tím lepší pozice pro Araby, a obráceně.
Stav, kdy Britové dělali, co mohli, aby se židů dostalo do Izraele a Palestiny co nejméně, ale sem tam nějaká loď se stovkami přistěhovalců proklouzla, neuspokojil vůbec nikoho. Evropské veřejné mínění stálo samozřejmě na straně židů. Ať už vlivem pocitu viny a sympatie, kterou vzbudilo odhalování nacistických zločinů, nebo z pragmatické touhy ty lidi už někam odklidit, než začnou požadovat vrácení svých majetků.
Když tedy přijalo OSN roku 1947 výše řečenou rezoluci, Britové s úlevou připravovali všechno na svůj odchod. 14. května 1948 o půlnoci vypršel britský mandát a vzápětí vyhlásil David Ben Gurion židovský stát. Není bez zajímavosti, že jedním z prvních signatářů jeho uznání byl třeba Írán.
Paradoxně právě arabská reakce na rezoluci OSN z roku 1947 postavení Arabů v Izraeli a Palestině ještě zhoršila. Statisíce židů totiž žily také v arabském světě, po staletí v míru. Teď čelily otevřené nenávisti, v Iráku byl třeba sionismus prohlášen za hrdelní zločin. Na některých místech byli židé přímo vyháněni a kam by jinam měli jít? Stovky tisíc přistěhovalců tedy přišly z Egypta, Iráku, Libanonu a vůbec z arabského světa. Ukažme si to na příkladu Iráku, kde v roce 1948 se 2,6 % celkové populace skládalo z obyvatel židovského etnika. K roku 2001 to byla necelá stovka a k roku 2008 nenajdete v Iráku jediného žida.
Vytvoření státu Izrael tak spustilo poslední a možná největší přistěhovaleckou vlnu, tentokrát z arabských zemí.
V tomto článku jsme si představili kontext. Jak se vůbec židé dostali do Izraele a jak tento moderní stát vznikl.
Nicméně rok 1948 není jediným milníkem a vraždění či útoky ze čtyřicátých let nejsou jedinými zvěrstvy, které si Palestinci a Izraelci navzájem udělali.
Jak to bylo dál
Pokud se chcete dozvědět, jak to bylo s Izraelem a Palestinou dál v 20. století, zamiřte na můj bonusový podcast.
Buď na Forendors, kde si můžete koupit jednotlivé bonusy, nebo na Spotify, kde si můžete kanál předplatit.
