Kniha Erica Vuillarda Tagesordnung patří k tomu nejzajímavějšímu, co jsem poslední dobou četla. Je skvělá, a přitom v kapesní velikosti. To proto, že v ní nenajdete jediné zbytečné slovo. Autorova představivost fascinuje a šokuje. Hledá spojitosti mezi událostmi tak, že by se jím měl inspirovat nejeden historik. Každá kapitola otvírá otázky spojené nejen s nacismem a druhou světovou válkou, ale s lidským bytím jako takovým. Přečtete ji jedním dechem, to vám slibuji.
Anšlus Rakouska v šestnácti obrazech
Anšlus Rakouska v šestnácti obrazech. Tak zní podtitul knihy. A skutečně. Těch šestnáct kapitol tvoří živé obrazy. Šestnáct maleb. Právě spisovatelova slova jim vdechnou život.
Pragmatičtí průmyslníci
V prvním obraze se autor táže po zodpovědnosti velkých firem a průmyslníků za režimy, které udržují při životě. Trefně poznamenává, že tito lidé neslouží jednomu bohu – neslouží mamonu. Každý se cítí být pouhým služebníkem své firmy – vše udělají pro to, aby ji zachovali při životě.
K životům, které v nacistických režimech tyto zbožštěné firmy braly jiným, se vrátíme v poslední kapitole – nazvané příznačně Mrtví. Dočteme se o tom, které výrobky ležící právě teď na našem pracovním stole, by nebyly, nebýt otrocké práce vězňů z koncentráků, jejichž životnost se pohybovala kolem několika měsíců. Nebudu prozrazovat. Možná tušíte, možná víte. Přečtěte si knihu, tam je najdete všechny.
Svědomí politiků
Eric Vuillard zkoumá svědomí politiků – měli-li jaké – kteří jednali s Hitlerem a s nacisty před válkou. Vždyť museli vidět a vědět, s kým jednají. Některé z těchto osob později psaly paměti, těšily se z poválečné slávy, obdržely ceny za mír, obrátily a staly se hrdiny svých národů. My je tady ale vidíme jako oportunisty, slabochy, zbabělce, a tak trochu jako idioty. Nahlížíme totiž s notnou měrou básnické licence do jejich myslí. Autor se ale drží scén a promluv, které může s naprostou přesností rekonstruovat – buď z pamětí nebo třeba z norimberských výslechových protokolů.
Anšlus Rakouska – bod obratu
Autor se zamýšlí nad Rakouskem, nad nacismem v Rakousku, nad otázkou, proč tak snadno. Nikoho nešetří. Ale jedním si je jist.
Když nám ukazuje technický stav armády, která se vydala okupovat Rakousko, popisuje skutečnost. Mizerné tanky, auta se zaseklými motory, žalostný stav armády, které se už tehdy všichni báli. Ale jen díky blafu, díky její vlastní propagandě. Do neporazitelné německé válečné mašiny měla v březnu roku 1938 ještě daleko.
Eric Vuillard nás nenechává na pochybách o tom, co si máme myslet. Jeho veskrze zbabělé případně z donucení statečné postavy stojí v kritické chvíli historie. Jejich rozhodnutí mohlo zvrátit osud světa, protože teď a tady bylo možné Němce porazit.
Jsou dokonce obrazy, které se zdají být po událostech v březnu roku 2022 až děsivě aktuální. Posuďte sami:
„Je třeba zapomenout, že víme. Je třeba zapomenout na válku, je třeba se oprostit od dobových aktualit, od Goebbelsových montáží, od veškeré propagandy. Je potřeba si vzpomenout, že v tomto okamžiku Blitzkrieg není vůbec nic. Pouhá dopravní zácpa pancéřáků. Pouhá porucha motorů obřího rozsahu na rakouských spolkových silnicích, pouhý vztek mužů, slovo vynesené později jako pokerová finta. Co na této válce udivuje, je neslýchaný úspěch drzosti, z nějž si musíme vzít ponaučení: svět podléhá blafování.“
Moralizující odbočka…
V současné době knihy o válce vybízí k zamyšlení. Války se vedou stále, krutosti se páchají neustále. Jak zamezit tomu nejhoršímu?
V dnešních diskuzích o válce se setkávám s nebezpečným rysem. Ti, kdo odsuzují válku na Ukrajině, bývají skálopevně přesvědčeni, že krutosti páchají Rusové, protože jsou Rusové. Je to mizerný národ, že?
Páchali zvěrstva už ve 30. letech. Čtěte ale knihy, jako je tato. Otevřou vám oči. Kdo tehdy zvěrstva nepáchal? Rakušané stejně jako Němci (a Poláci, Ukrajinci, Rumuni, Slováci… kdo ještě?) nutili Židy leštit chodníky a plazit se po čtyřech. A kdo že zůstal čistý při poválečném vyřizování účtů s okupanty a s těmi, koho „už tady prostě nechceme?“
Bylo by hezké si myslet, že Rusové zůstali stejně strašní, ale Němci, Maďaři, Češi, Poláci, Ukrajinci, Francouzi, Bulhaři, Rakušani a další… ti všichni se změnili k nepoznání.
Neztotožňujme se s obětmi, jak říkal Timothy Snyder. Je to nebezpečné. Připusťme, že také my můžeme být pachateli, jen tak zabráníme opakování zla.
O čem nás tato kniha poučí
Myslím si, že ničemu nepomůže připomínat hrůzy nacismu, komunismu, socialismu, islamismu, rasismu, nacionalismu ani žádného jiného ismu. Koneckonců, pohrabáčem v ruce židovského vězně nepraštil žádný ismus, nýbrž konkrétní člověk. Často otec od rodiny, který před válkou prodával boty a k večeři si dával pivo a párek jako každý jiný. Mnohem důležitější je snaha pochopit, proč se lidé změnili ve zrůdy tak snadno. A ze zrůd po válce zase v pokojné otce od rodin. A později v dědečky, kteří líbali svá vnoučátka a pravnoučátka na dobrou noc s něhou, jakou si pamatujeme od našich vlastních dědečků. Tagesordnung právě takové zamyšlení nabízí. A přitom baví.
