Píšící podnikatelka, historička na volné noze a spisovatelka. Autorka knih Restart dějepisu a Slavic Ancient Origins. Píšu dějiny, které osvítí mysl, učím dějepis, jaký má smysl.

Dál se věnuji sportovní žurnalistice (alpské lyžování), píšu romantickou beletrii a seberozvojové knihy.

Jsem matka dvou úžasně inspirativních dětí a manželka muže, kterého za jeho podporu sotva kdy plně ocením. Lyžujeme, jezdíme na vodu, diskutujeme o všem, chodíme po horách a žijeme si společně život snů.

Pocházím z města, kterému poválečná léta sebrala dějiny.

Z Liberce.

Možná proto mě historie fascinovala a ve dvanácti jsem místo dětské literatury četla Allana Massieho a životopisy římských císařů.

Kdo četl jeho Caesara, tak chápe, jaký maglajz nadělaly v hlavě dospívající holky otevřené erotické scény.

Horší byly bezesné noci ze zobrazení holocaustu ve Zběsilosti od Colina Falconera.

Ale všechny ty historické romány ve mně vzbudily touhu napsat to taky. Stát se spisovatelkou. Jenže pak přišel náraz do zdi okolní reality.

„Psaním se neuživíš, leda bys byla novinářka, a na to nemáš dost hroší kůži.“

V roce 2006 to bohužel ještě platilo, nic tehdy nenasvědčovalo tomu, že v online světě bude každá značka a každý obchod potřebovat (a platit zlatem) někoho, kdo umí psát. Tak jsem šla studovat „slušné“ a „jisté“ povolání na pedagogickou fakultu.

Dějepis měl být vždycky jen koníček, odbočka, která mě nemůže uživit. Tak jsem nastoupila na peďák a k obligátní angličtině („jazyky tě vždycky uživí“) jsem přidala dějepis.

V roce 2006 jsem zasedla do lavice na svém prvním dějepisném semináři a vyučující nás oslovila „historici“.

Jako fakt? Já jsem historik? Já můžu být historik? Počkat, historik píše a psaním se živí. Tak do toho jdu.

Roku 2013 jsem nastoupila na doktorát a zároveň na základní školu jako učitelka angličtiny. Napsala jsem několik akademických článků, učila na vysoké škole a vystupovala na konferencích. Texty, které jsem publikovala, se, až na výjimky, nedaly číst. Spisovatelka ve mně se schovávala v koutě a dělala, že tam není. Akademická korektnost, nejistota a strach z kritiky recenzenta mi svazovaly ruce. Po vědecké stránce fajn, ale kreativita v tom nebyla.

Když jsem roku 2016 nastoupila na mateřskou, užívala jsem si, že jsem svou vlastní paní. Nezodpovídala jsem se nikomu kromě malého tvorečka, jehož touhu spát nebo nespat jsem musela přece jen respektovat. Ale vedle toho jsem si mohla studovat, psát odborné články, jezdit po konferencích a učit na mini úvazek na univerzitě. Byl to ráj, protože jsem nemusela přemýšlet, jak se uživit.

Ale už tehdy začala krusta mé sebejistoty praskat. Kromě plíživého podezření, že vysoká škola mě moc dobře neuživí, protože nabídky na plné úvazky se nehrnou, tak jsem si uvědomovala, že mi věda nejde. Na mravenčí práci v archivu jsem neměla trpělivost a v psaní vědeckých textů mi chyběla kreativita. A hlavně mě děsila představa, že se zbytek života budu věnovat jednomu období a několik let jednomu úzce vymezenému tématu. Mě bavila historie jako celek, co víc, mě bavila i jiná témata než historie.

Roku 2020 jsem držela v ruce tubus s doktorským titulem a s hrůzou jsem si uvědomila, že dál nikdy moje představivost nesahala. Mezi prsty svírajícími titul mi propluly tři roky mateřské dovolené a já měla jen další tři na to zjistit, čím se budu živit. A co budu dělat s tou historií, aby ten diplom v mé ruce nebyl jen suvenýrem, na který sedá prach? Pak ale přišel COVID, převrátil celému světu život naruby, ale přinesl taky boom online výuky. Všechno a všichni se přesunuli do onlinu a já zjistila, že online svět skýtá spoustu možností.

Nejprve jsem založila mateřský blog, pak první dějepisný blog a pak projekt Pochopte dějiny. Spíš pro radost než ve snaze vydělat, protože za dějiny přece lidé neplatí, že? Učila jsem soukromě a polévala živou vodou spisovatelku schoulenou v koutě, protože najednou se psaním dalo živit. Psala jsem články, webovky, učila se o psychologii přesvědčování, marketingu, algoritmech a hledala své místo ve světě nových možností.

Hranice jsou dnes jen tam, kde si je sami nastavíte, a to i ty hranice státní. Stačí umět cizí jazyk a můžete psát pro čtenáře i klienty z celého světa. Začala jsem psát převážně v angličtině a otevíraly se mi jedny nové dveře za druhými. Psala jsem pro klienty z Indie, Ameriky nebo Dánska. Přispívala jsem do kanadských i australských magazínů. Píšu o světovém poháru v alpském lyžování pro americký web, a mezi odběrateli newsletteru mám dokonce čtenářku z Mongolska.

V roce 2023 jsem dostala první zakázku na historickou knihu od britského nakladatelství. Částce uvedené ve smlouvě jsem odmítala věřit až do chvíle, kdy se na mém účtu objevila první platba. Takže tolik si dnes může vydělat spisovatel? A proč mi to nikdo neřekl, když mi bylo patnáct?

Jistě, jen psaní knih mě neživilo, nejvíc mi vydělal marketing a sportovní žurnalistika. Ale když jsem před Vánoci roku 2024 držela v ruce svou první vydanou knihu, pochopila jsem, že to je ono, to je to, co chci. Jen ne takto. Další zakázky na knihy se nehrnuly. Své knihy jsem nemohla prodávat ani plnohodnotně propagovat, protože jsem se smlouvou vzdala všech práv. Co víc, ani jsem knihu nemohla poskytnout českým čtenářům, protože jsem se vzdala práva na překlad. Nelíbila se mi obálka a nelíbil se mi marketing knihy, měla na víc, než kolik vydělávala. A já s tím nemohla nic dělat.

Začala jsem zjišťovat, kolik si v roce 2025 vydělá spisovatel. Nejen psavec, který plní stránky webů a píše články na zakázku, ale autor knih. Narazila jsem na další děsivé historky o tom, jak nakladatelé dřou spisovatele z kůže (5–10 % ze zisku je nejvíc, v co lze doufat). Hodí celoživotní dílo a sen autora mezi ostatní knihy a nechají zapadat prachem. Narazila jsem taky na spoustu firem, které se živí na spisovatelích, a za to, že jim „splní sen o vydání knihy“ si vezmou třeba jen 50 % tržeb. Ale pochopila jsem, jak to chodí v zahraničí, kde platformy jako Amazon, Kobo nebo Barnes and Noble Press otevřely trh spisovatelům pro přímý prodej. Kde psaní knih je skutečný business.

Jsem píšící podnikatelka

Kdo chce uspět jako spisovatel, nesmí jen psát, musí být píšící podnikatel. Kniha je produkt, který může vydělávat vašim dětem ještě 70 let po vaší smrti. Spisovatel má myšlenku, dílo a nápad a bez nás by nakladatelství a obchody s knihami neměly nic. Většina autorů si to neuvědomuje a dál žije ve světě, kde „psaním se neuživíš“ a buď ráda, že ti někdo „splní sen a vydá knihu.“

Takže já si jdu svou cestou. Vydávám knihy přímo, opatruji autorská práva a sama si řeším marketing knih. Obcházím knihkupectví, protože chci přímý kontakt se čtenáři. Dát jim bez zbytečného čekání to, co chtějí. Své knihy upravit na základě jejich zpětné vazby, aby s každou re-edicí byly lepší a lepší. Velmi dobře chápu, že knihy samotné člověka neuživí. Protože lidé nečtou jen knihy, ale také poslouchají podcasty, sledují videa, hrají hry nebo třeba kupují dárky. Myšlenku z jedné knihy lze zpeněžit tolikrát, kolik nápadů máte, tak se to dělá, když jste píšící podnikatel. V neposlední řadě píšu i pro klienty, protože tak se nejlépe bráním před vyhořením a můžu do podnikání investovat.

Toto je budoucnost spisovatelského řemesla. První román jsem napsala, když mi bylo 10. Trvalo dvacet pět let, než jsem došla sem. Ale ta cesta za to stála.

Až když jsem vydala svou první českou knihu, odvážila jsem se čelit dalšímu zásadnímu problému: své nenávisti vůči sociálním sítím. Tři roky jsem se snažila podnikat a nějak se podřídit modernímu trendu, že kdo není na sítích, nežije. Zkoušela jsem všechny: Facebook, Instagram, Twitter, TikTok, Threads, Pinterest, LinkedIn. Vysálo mě to, ale úspěch se nedostavil, protože jsem do toho nedala srdce. To bych totiž algoritmům do spárů nesvěřila.

Víte, považuji sociální sítě za jednu z největších hrozeb současného světa. Ničí naši mládež, nutí největší mozky naší doby plýtvat energii na vytváření vtipných reelů, štěpí společnost, znemožňují civilizovanou debatu.

Nebudu do tohoto marastu vstupovat, nebudu tvořit příspěvky, nebudu budovat síť sledujících. I kdyby to znamenalo vydělat o pár tisíc méně. Platím si na sítích reklamu na knihy, podcasty a články. Raději zaplatím penězi za reklamu, než bych platila svým časem a duší za organický dosah. A každý, kdo díky mé reklamě zavře Instáč a otevře mou knihu, mi za ty peníze stojí.

Dělám toho hodně a ničeho se nevzdám

Píšu knihy a píšu v příbězích. Vyprávím dějepisné příběhy v podcastech, na přednáškách, prodávám historii jako merch a jako hry. Vytvářím to, co bych si sama chtěla přečíst, zahrát nebo třeba obléknout, ale nikde to neměli.

Nepíšu jen o historii, píšu o osobním rozvoji, nebo dokonce romantickou beletrii. Zvládám marketingové psaní, využívám svou empatii a znalost lidské psychiky, abych pomohla víc prodávat značkám, kterým věřím. Píšu o alpském lyžování, píšu příběhy sportovců a prodejní texty pro lyžařské značky.

Protože právě proto jsem opustila akademickou půdu, abych se mohla nechat zavát inspirací tam, kam mě zavede. Abych mohla klást zvídavé otázky, nabízet překvapivé odpovědi a dívat se na svět trochu dětsky neposednýma očima.