Když jsem před dvěma týdny Snyderovu knihu "Krvavé země" poslouchala, napadla mě následující myšlenka.
„Je na tom něco uklidňujícího. O čem v té knize píše,
je strašné. Ale člověk vidí, že svět se přeci jen někam posunul. Aspoň tady
v Evropě. Že úcta k životu už je dneska větší. Nikdo si už
k civilistům takové hrůzy nemůže dovolit.“
Historik má právo se plést
Ano, přiznávám, byla to od historika naivní myšlenka. Vždyť lépe, než kdo jiný by měla dějepisářka vědět, že lidé jsou vždy jen lidé. A vojáci se na dobytém území chovají obvykle tak, jak se vojáci na dobytém území chovají. Zvlášť když jsou frustrovaní a vyděšení, protože nic nejde podle plánu. Ale také historik má jednou za čas právo podlehnout představě, že lidstvo morálně roste. Masakry v Buči a okolí mě ale přiměly, vrátit se zpět do Snyderových krvavých zemí a napsat pro vás tento zápis do čtenářského deníku.
Co jsou „krvavé země“
Timothy Snyder ve své knize píše o tom, co se dělo na území dnešního východního Polska, části Litvy, celého Běloruska a Ukrajiny. Tomuto regionu se nevyhnulo žádné zlo, které lidé umí působit. Hranice se zde nemalovaly na mezinárodních konferencích perem jako na západě. Nýbrž na bojišti krví. Místní obyvatelé zažili dvě, někteří i tři okupace. Tam, kde původně žily různé národy v míru, vyrostla během 20. století nenávist. Do země se zde vpíjela krev z válečné vřavy, etnických čistek, průmyslového vraždění, politického teroru, nelidského zacházení při deportacích. Lidé zde také umírali vyčerpáním a hladem. Při poslechu jsem se několikrát neubránila zvolání: „Sakra, vždyť už tam nikdo nemohl zbýt!“ Tak proto „krvavé země.“
V čem je kniha Timothyho Snydera unikátní
Timothy Snyder vetkal do svého působivého výkladu mnoho zajímavých myšlenek. Hlavní přínos knihy pro historickou vědu ovšem spočívá v samotném zpracování tématu. Autor opravuje naši představu, že holokaust znamená pouze průmyslové vraždění. Poměrně rychlou a bezbolestnou smrt v plynové komoře. Více, než polovina ze 14ti milionů civilních obětí za druhé světové války zemřela zde v krvavých zemích – hladem, kulkou do hlavy nebo vyčerpáním.
V krvavých zemích probíhalo vraždění zhruba pěti způsoby. V průběhu modernizace a industrializace SSSR ve 30. letech umírali lidé v síti pracovních táborů nebo doma vyhladověním. Vražděním toto vyhladovění nazýváme proto, že Stalin měl naprosto jasno v tom, kdo hladem umře a komu jídlo ponechá. Nejvíce zasaženi byli ukrajinští rolníci, kterým kladl za vinu neúspěch kolektivizace. Velkému teroru padlo za oběť až 700 tisíc příslušníků národnostních menšin.
Dále zde vraždili civilisty Sověti nebo Němci, podle toho, kdo zrovna dané země okupoval. Popravovali se domnělí nebo skuteční partyzáni a jejich domnělí či skuteční přátelé a známí. Popravovali se domnělí i skuteční kolaboranti s německým režimem a jejich domnělí či skuteční přátelé či známí. Není také na škodu připomenout, že na území „krvavých zemí“ žila většina evropského židovstva. Z těchto lidí drtivá většina zemřela v táborech smrti, v koncentračních táborech, cíleným vyhladověním nebo kulkou do týla nad hromadným hrobem, který předtím vykopali.
Když nacisté přepadli roku 1941 SSSR, většina bojů se odehrávala právě na tomto území. Němečtí inženýři vytvořili Generální plán východ. Ten jasně stanovil, kteří obyvatelé mají do budoucna přežít (téměř žádní) a kteří mají zemřít, aby poskytli životní prostor německým kolonistům. Nejjednodušší bylo nechat civilisty (a sovětské zajatce) vyhladovět.
V krvavých zemích bylo jedno, kdo vraždil
Timothy Snyder svůj příběh vykresluje barvitě. Prokládá svůj výklad osobními příběhy, uvádí u nich jména a detaily. Tím se pro nás ta šílená čísla stanou reálnými. Já knihu poslouchala s patetickým přednesem Jiřího Plachého, jehož hlas známe z válečných dokumentů. Musím říct, že poslech je v tomto případě mnohem působivější než četba. Jako historička jsem na čtení hrůzných příběhů z války a z holokaustu poměrně zvyklá. Ale když to člověk poslouchal, byla to síla. Často jsem se ptala sama sebe, kolik si musel pan Plachý dělat při čtení přestávek na vydýchání a vzpamatování se. Jestli tolik, kolik jsem si dělala já při poslechu, tak se kniha asi natáčela dlouho.
S trochou nadsázky se pro mě stal poslech Krvavých zemí formou diety. Když jsem poslouchala u vaření (protože kdy jindy má na audioknihy matka čas), přešla mě veškerá chuť na jídlo.
Autor se snaží o vědeckou objektivitu, nestraní tomu nebo onomu národu. Ale ono to není těžké. V tomto regionu nezůstala bez viny snad ani myš. Pro Snydera je jedno, kdo vraždil, zda Němci, Sověti, Ukrajinci, Poláci nebo Bělorusové. Především mezi hrůzami nacistů a Sovětů nevidí žádný rozdíl.
Srovnání režimů
Timothy Snyder se pouští do srovnání nacistického a bolševického režimu, ale odpověď nechává otevřenou. Připomíná, že nemáme soudit ty, kteří se přiklonili na jednu nebo na druhou stranu ve své době. My si dnes můžeme dovolit nechat otázku porovnání monstrozity obou totalit akademikům. Ti přece mají k dispozici stohy informací.
Lidé ve 30. a 40. letech tento luxus neměli. Oni si museli vybrat. A přitom jim zásadní informace chyběly. Hladovějící ukrajinští rolníci doufali v německý vpád, aby je pak noví okupanti nechali pomřít hlady nebo rovnou povraždit jako přítěž. Polští důstojníci řešili, komu se mají vzdát. Aby to pak bylo jedno. Elity polského národa vraždili okupanti němečtí i sovětští. Sovětští zajatci zvažovali, zda zvolit kolaboraci s Němci nebo jistou smrt hladem v německých pracovních táborech.
Běloruská a ukrajinská mládež se rozhodovala, zda se přidá k sovětským partyzánům nebo vstoupí do nově vytvořených německých jednotek. A musela se rozhodovat rychle. Jakmile je totiž do těch nebo oněch struktur zařadili násilím, nečekalo je nic dobrého. Ukrajinci a Poláci při tom také zvažovali, jak válka dopadne a proti komu budou bojovat, až skončí. Také proto často volili koncem války kolaboraci s Němci, protože ti jim poskytly zbraně pro následný boj proti Sovětům.
Smysl historie
Timothy Snyder má jasno v tom, čemu slouží jeho výzkum. Pravdivé, důkazy podložené počty mrtvých mají bránit manipulaci s pamětí. Všechny národy mají dnes tendenci zveličovat čísla svých padlých. Většinou proto, aby tím smyly vlastní vinu. Když všechny mrtvé, které si jednotlivé národy přisvojují, sečteme, dostaneme ale několikanásobně vyšší počet, než kolik lidí padlo dohromady ve skutečnosti. Jak je to možné? Protože do které statistiky mají být zaznamenáni třeba polští židé žijící na dnešním území Ukrajiny? Přisvojují si je Židé, Poláci, Ukrajinci, ale také Rusové.
Ukrajinští historici po léta měnili počty padlých civilistů. Jejich odhady se pohybovaly v rozmezí 3 – 10 milionů. A to v závislosti na tom, jak moc bylo zrovna politicky žádoucí, aby počty zavražděných Ukrajinců na tomto území převýšily počty zavražděných židů nebo Poláků.
Rusové uvádí, že za války padlo 14 – 17 milionů civilistů. Tak moc ruský národ krvácel ve velké vlastenecké válce. Do tohoto počtu ale zahrnují příslušníky dnešního ukrajinského, běloruského či polského národa nebo příslušníky kavkazských států. Při pohledu do statistik zjistíme, že ruské oběti tvoří nepoměrně malou část tohoto počtu. Navíc jsou do těchto čísel zahrnuti také rolníci, které nechal Stalin záměrně vyhladovět, a také oběti velkého teroru. Samotní Rusové v řadách NKVD mají na svědomí víc civilních obětí, než se kdy Němcům snilo. Také Němci, ač jejich vypořádání se s vlastní minulostí považuje Snyder za vzorové, nadsazují počty svých padlých při deportacích. Některé odhady německých novinářů i některých historiků násobí skutečné počty až deseti.
Smysl hromadného vraždění
Mrtví lidé se tak stávají argumentem v mezinárodní soutěži v mučednictví. To je ale podle Snydera špatně. Nikdo se mrtvých neptal, na oltář kterého národa chtějí být položeni. Zbavujeme je tak vůle a lidskosti. Vraždíme je znovu. Využíváme jejich památku pro nějaké abstraktní hodnoty jako je stát nebo národ. Poláci, Ukrajinci, Rusové, Bělorusové, Němci, Židé a další politicky pečují o vzpomínku na své mrtvé. Vidí je jako mučedníky. Dávají tak hromadnému vraždění smysl. Ono ale smysl nemá. Nesmí ho mít.
Ztožnění s obětí
„Oběti byly lidskými bytostmi. A skutečná identifikace s nimi musí spočívat v pochopení jejich života, nikoliv jejich smrti. Pokud jde o oběti, jsou už mrtvé, a už se nemůžou bránit proti tomu, jak s jejich smrtí naloží ti, kdo přežili.“
V roli oběti se ale skrývá nebezpečí. Snímá totiž z člověka odpovědnost za jeho činy. Všichni, kdo se právě tehdy (nebo dnes na válčící Ukrajině) cítili jako oběti, byli schopni hrůzných činů. Bohužel je pro lidi přirozené ztotožnit se v tomto příběhu s obětí, nikoliv s pachatelem. Přece se neztotožníme s dozorcem v Osvětimi nebo s vojákem vraždícím děti. To přece nejsme my. Ale jsme si skutečně jistí? Snyder vidí smysl historie právě ve snaze popsat okolnosti, které sdíleli pachatel, oběť a přihlížející.
Nezaokrouhlujte čísla, prosím
„Obětí holokaustu není 5 milionů 700 tisíc, nýbrž 5 milionů 700 tisíc krát jedna.“
Snyder neustále zdůrazňuje, že nesmíme v obětech holokaustu vidět číslo vyjadřující nějakou židovskou množinu. Stejně jako v milionech dalších mrtvých. Proto počty v průběhu popisu většinou nezaokrouhluje. Naopak vypočítává oběti do poslední jednotky a doplní příběhy, které se v té jednotce na konci mohou skrývat.
Protože:
„Pokud nedokážeme vrátit číslům lidský rozměr, znamená to, že Stalin a Hitler zformovali nejen náš svět, ale i naši lidskost.“
Lidskosti je ve Snyderově opusu pomálu. Není to příjemné čtení. Ale právě ta snaha o vyložení hrůz do posledního člověka a popis lidských příběhů namísto čísel, působí dnes o to hlasitěji. Ano, ještě před dvěma týdny jsem při jejím poslechu měla pocit, že se přede mnou odkrývá nějaký děsuplný nereálný svět. Dnes už ne. I když se skutečně v současnosti hned tak nedobereme těch děsivých čísel.
Ale právě, když si uvědomíme, že ženě je jedno, jestli její manžel tvoří jednotku na konci čísla s dvěma nebo šesti nulami, vše se vyjeví v mnohem temnějších barvách.
Přečtěte si Krvavé země
Pokud vám tedy sledování zpráv dnes nestačí, začtěte se do příběhu Krvavých zemí.
Ne, vážně. Kniha není jen o hromadných hrobech a vraždění. Timothy Snyder skvěle chápe dějiny východní Evropy a mnoho souvislostí vám při čtení nebo poslechu zapadne v hlavě do správných škatulek. Trochu víc se přiblížíte pochopení dějin východní Evropy.
Líbil se Vám článek?
Podpořte mě malým příspěvkem
