Dějiny nemocí

Dějiny nemocí

Dějiny medicíny – bestseller se nekoná

Dějiny nemocí a lékařství se neodvíjí ve strhujícím příběhu. Tomuto vyprávění totiž do bestselleru hodně chybí.

V první řadě se děj dlouho nikam nehýbe. Někdy v antice kdosi udělá průlom a pak se zhruba patnáct století přešlapuje na místě. Na konci 18. století bleskne čtenáři naděje, že dojde k rozřešení.

Jenže dějová linie se hrne zmateně, zběsilou rychlostí dál, občas se vrátí a zašmodrchá. Navíc v tomto příběhu dlouho není jasné, kdo je padouch a kdo je hrdina.

Za padoucha alespoň v případě infekčních nemocí můžeme označit mikroorganizmy. Co to ale je za zloducha, když o něm po celé trvání čtení nikdo neví?

Nu, a lékaři starých časů mají také do hrdinů daleko. Z dnešního pohledu jsou totiž některé jejich omyly tristní a měly na svědomí obětí dost – ne tolik jako mikroskopické breberky, ale dost i tak.

Omyly, nad kterými zůstává rozum stát

Pouštění žilou

Pouštění žilou

Vezměme si za příklad pouštění žilou. Tato metoda se užívala až do konce 19. století. Vycházela z představy, že pacientovi, který trpí horečnatými stavy, prospěje, když se horké krve zbaví.

Ve shodě s galénskou medicínou chtěli lékaři takto dosáhnout rovnováhy v pacientově těle. Galén byl řecký lékař, na jehož poznatcích (ve středověku navíc převzatých z arabských zdrojů) stála západní medicína dlouhá léta. Zdravý je z galénského pohledu ten člověk, v jehož těle dojde k rovnováze 4 šťáv – krve, černé a žluté žluči a hlenu. Pouštěním žilou se tak mělo této rovnováhy docílit.

WikiSkripta nás poučují, že dnešní medicína nachází pro tuto techniku využití v několika výjimečných případech. Jinak si ale dovedeme představit, jak nemocnému organizmu “prospívá” oslabení způsobené ztrátou krve. Nešlo o nějaký neškodný zákrok srovnatelný s odběrem krve – samotné pouštění žilou odebíralo běžně až 0,5l krve. A to několikrát v průběhu nemoci.

Mylná představa o anatomii

Ani Galén (žijící ve 2. století), ani jeho následovníci na západě po dobu dalších zhruba 1400 let nevěděli moc o tom, jak jejich pacient vypadá zevnitř. Pitvy lidí nebyly součástí vzdělání lékaře. Vtipně v tomto kontextu působí představy o ženských pohlavních orgánech.

Na toto téma vzniklo nespočet traktátů. Psalo se o děloze, která si žije vlastním životem – volně cestuje v ženském těle a nenasytně se snaží naplnit svůj účel – tedy plození dětí. Středověké lékaře velmi strašila představa ženského semene, které ženy produkují, aby vykompenzovaly přebytek vlhkosti v těle. Děsivostí se této tekutině mohla rovnat pouze menstruační krev.

Zde se nejedná o báchorky, které si vyprávěli náctiletí vesničtí chlapci. Takové názory skutečně panovaly v řadách odborné veřejnosti a vyučovaly se na univerzitách. A jsou jen jedním příkladem z mnoha.

Původ mylných představ v dějinách medicíny

Než středověké lékaře šmahem odsoudíme, zkusme se na ně podívat jinýma očima. Pamatujete si můj článek o výuce dějepisu? Psala jsem v něm, že historicky myslící člověk vykládá dějiny v jejich perspektivě. Jak nám tedy dějinná perspektiva pomůže tyto názory pochopit?

Kde nic není…

Zaprvé mějme na paměti, že laická i odborná veřejnost byla proti nemocem zcela bezbranná. Nikdo nevěděl, proč v důsledku (pro nás banálního) zranění člověk přijde o nohu. A ještě je rád, že to přežil. Svých teorií se drželi mimo jiné proto, že jiné neměli.

Tápali ve tmách, jako i my občas tápeme. Nebo snad dnes medicína chápe celého člověka? Ani omylem. A stejně jako dnes, ani tehdy učení lékaři neradi uznávali, že něco neví. To není historická perspektiva, to je psychologie člověka.

Filozofie a náboženství

Medicína se v dějinách nepovažovala za exaktní vědu. Koneckonců žádná věda se nepovažovala za exaktní vědu. Hranice mezi obory tak, jak je známe dnes, neexistovaly. Výše zmíněný galénismus nepředstavoval pouze soubor anatomických a fyziologických poznatků – jednalo se o ucelenou filozofii.

Adam a Eva Durer

 

Adam a Eva v podání Albrechta Dürera

Představa o ženském těle, kterou jsem nastínila výše, korespondovala s ideou hříšné Evy, jak byla popsána v bibli. Morové rány chápali i sami lékaři jako boží trest pro společnost. Stejně jako nemoc a úmrtí jednotlivce se mohl vykládat jako ukazováček namířený na hřích, který danou rodinu tížil.

Příčina se často hledala v morálce. Jsme si jistí, že jsme takového myšlení jako moderní společnost už zcela vzdáleni, pokud čelíme hrozbě, které nerozumíme? Středověké myšlení navíc nefandilo originalitě. Galén byl autorita. Aristotelés byl autorita. Nové názory se považovaly za nebezpečné a podezřelé. Staré a osvědčené platilo. Idea pokroku a osvěty nevládla světu jako později v osvícenství.

Lékaři a chirurgové

Nechme stranou omyly dávné medicíny. V průběhu výkladu o dějinách infekčních nemocí, které budou následovat v dalších článcích, si jich ještě užijeme. Pojďme se podívat na ty, kteří chtěli být hrdiny našeho příběhu, a tak dlouho se jim to nedařilo.

Lékaři a chirurgové

Lékaři a lidstvo

Laická veřejnost lékařům obecně příliš nedůvěřovala. Kdo dočetl až sem, možná se ani tolik nediví.

Lidová moudrost pracovala s bylinkami a jednoduchou praktickou léčbou. Porodní báby dlouho dokázaly pomoci ženám a jejich dětem lépe než věhlasný lékař. V lidové medicíně se také tradovalo mnoho omylů, ale lidé zde vycházeli z praxe, která omyly ve vší pokoře korigovala. Na rozdíl od univerzitní teorie.

Tento rozpor ale nabyl na vážnosti v 2. polovině 19. století, kdy lékaři a chemici konečně přišli na to, kdo je tady tím největším padouchem. Objevily mikroorganizmy. Od té chvíle mohli hrát roli hrdinů a lidstvo vytahovat z jedné infekční šlamastyky za druhou. Ale nedůvěru, kterou zaseli pouštěním žilou a rušením osvědčených lidových postupů jejich předkové, nešlo zneškodnit tak snadno jako bakterii cholery.

Přesvědčit obyvatelstvo o užitečnosti osobní hygieny, přeměny zvyků v nakládání s mrtvými i živými, lidmi i zvířaty nebo o nutnosti očkování, to byl běh na delší trať. Také proto, že i v tomto závodě se dopustili lékaři a vědci mnoha fatálních omylů nebo hlásali pravdy, které se později ukázaly jako chybné.

Dějiny infekčních nemocí

Patogeny a jiné příčiny

V první řadě opět připomeňme historickou perspektivu. My dnes určujeme nemoci podle jejich původce. Jelikož o příčinách lidé netušili zhola nic až do 2. poloviny 19. století, ani se o to nepokoušeli. Nemoci se tak dělily a pojmenovávaly podle svých projevů.

A také léčba byla z pohledu dnešní medicíny tzv. symptomatická – tedy léčily se projevy nemoci. Ten rozdíl nejlépe pocítíme třeba při horečnatém onemocnění. Horečka se dnes nesráží, dokud nedosáhne míry, kdy tělo příliš vyčerpává. Jinak ji považujeme za projev imunitní reakce – tedy něco, co tělu pomáhá s infekcí bojovat. Symptomatická léčba by považovala samotnou zvýšenou teplotu za problém a řešila by ji jako takovou.

Průlom v 2. polovině 19. století

Robert Koch

 

Socha Roberta Kocha v Berlíně. Zdroj.

Máloco nám umožní uvědomit si pokrok, jaký v 2. polovině 19. století znamenalo objevení mikroskopických organizmů, jako právě bezradnost laiků i odborníků tváří tvář epidemiím nakažlivých nemocí.

Už samotná nakažlivost – tedy přenos z člověka na člověka, ze zvířete na člověka nebo z kontaminovaného materiálu na člověka – nám dnes přijde samozřejmá. Ale nebylo tomu tak vždy. Bez mikroskopických pozorování se lidé dopouštěli fatálních omylů.

Z praxe se například vědělo, že viditelně špinavá voda může obsahovat choroboplodné zárodky. Jakou práci ale dalo Robertu Kochovi přesvědčit městkou radu o nutnosti sterilizace na první pohled čisté vody.

Oběti moru

Teorie myasmat

Když přišel mor, lidé tušili, že se nějak šíří od jednoho k druhému nebo z místa na místo. Ale ono jak bylo hrozivě nejasné.

Lékaři přišli s teorií myasmat. Myasma je pojem z řecké mytologie, který se pojí se znečištěním ovzduší. Tento výklad se snad nejvíce blíží modernímu vysvětlení původu nákazy.

Ale jen zdánlivě. Nemocný člověk mohl být zdrojem myasmatu, protože v něm probíhaly hnilobné procesu. Stejně tak zvíře, kontaminovaná voda, odpad a obzvláště mrtvá těla.

Lidstvo ale nic netušilo o inkubační době a asymptomatickém průběhu nemoci. A zde tedy docházelo k oněm osudným omylům.

Tak například v období morových epidemií se bohatí občané stěhovali na venkov – pryč ze zamořeného prostředí. V praxi lze očekávat pozitivní efekt, když se někdo vymaní z velké koncentrace nakažených osob. Ale odjížděla celá domácnost, bez ohledu na to, zda už do ní někdo nákazu přivlekl nebo nikoliv. Často si tak odváželi původce nemoci s sebou.

Že mor přenáší blechy ukryté v kožichu krys, které s člověkem zcela přirozeně žily, to nikdo netušil. A kousance od blech na kůži nikdo neřešil. Lidé tak utíkali z morem zamořeného města, v truhlách a oblečení si s sebou vezli nakažené blechy a svou smrt. A nákazu šířili dál.

Lepra neboli malomocenství

Výklad o infekčních nemocech začneme tou nejméně nakažlivou – leprou.

Lepra

Dnes identifikujeme toto onemocnění jako tzv. Hansenovu nemoc. Způsobuje ji mycobacterium leprae. Vyznačuje se až několikaletou inkubační dobou a paradoxně poměrně nízkou nakažlivostí. S výjimkou kožní formy, která vytváří vysoce infekčním roztokem naplněné vředy. V pozdějších stádiích se ale projevuje drastickým způsobem – objevují se léze na kůži, deformují se okrajové oblasti těla (obličej a končetiny) a odpadávají celé kusy masa.

Okolo lepry, stejně jako okolo moru, se kupí příslovečná mlha. Zatímco za mor se ve středověkých kronikách označovala většina epidemických nemocí bez ohledu na původce, lepra se spojovala s rituální nečistotou.

Lepra a rituální nečistota

Bible se o malomocenství zmiňuje docela často. Židovství právě tuto nemoc, nebo spíš dispozici, spojovala s rituální nečistotou. Jenomže svaté texty mluví v symbolech, nemůžeme je tedy číst jako medicínský traktát. Jisté ale je, že lepru ve starověku Židé i jiné příbuzné národy znali.

Nicméně současní historici mají za to, že evropská lepra (známá Řekům a muslimům) nemá nic společného s biblickou “ohavnou šupinatou nemocí,” se kterou ji středověcí lékaři ztotožnili. Ke škodě nemocných leprou, protože jejich reálná nakažlivost nehrála roli. Byli rituálně nečistí, stižení božím trestem, ohavnou nemocí a jako takoví umisťováni do leprosárií bez ohledu na stádium nemoci.

Na základě kosterních pozůstatků můžeme dokázat, že lepra se na křesťanském západě nejintenzivněji šířila mezi lety 1000 a 1250, ale i tak máme dokladů pramálo. Víc informací o ní najdeme v písemných zdrojích. V průběhu 14. století z pramenů téměř úplně mizí.

Malomocný

V 12. a 13. století se ustanovovaly zákonné normy, které malomocné vyčleňovaly ze společnosti. Obvykle se začínalo nařčením sousedů – stačila bílá skvrnka na kůži. Následovalo vyšetřování, často vedené knězem, nikoliv lékařem (ačkoliv ve světle toho, co sami lékaři věděli o původu a diagnóze lepry, to nehraje takovou roli). Ubožák byl následně ubytován v leprosáriu, kde měl zůstat do konce života. Leprosária se nacházela na okraji komunit a byla striktně oddělena.

V některých obdobích a lokalitách se ale na malomocné pohlíželo jako na požehnané – poznamenané utrpením. Těšili se privilegovanému postavení. Malomocní také vždy měli povoleno žebrat, což byl důvod, proč se někteří chudí obyvatelé nechávali za malomocné označit dobrovolně. Péče o malomocné také představovala poměrně běžný prostředek pokání či dobročinnosti.

Lepra náhle mizí

Lepra mizí z lidské historie v polovině 14. století. Načasování je to tak podezřelé, že se historici pokoušeli dát ho do věcné souvislosti s příchodem moru. Tzv. černá smrt v Evropě propukla právě roku 1347.

A když přišel mor (tušíme odkud), odešla lepra (netušíme kam).

Souvislost mezi morovou nákazou a případnou imunitou vůči malomocenství se neprokázala. Jako nejpravděpodobnější se nakonec jeví verze, že lepra mizí z evropských pramenů ve 14. století, protože přestává být vidět. Leprosária spoléhala na dobročinnost a dobrovolnou činnost mecenášů. Ekonomický a společenský rozklad, který způsobila morová epidemie, neponechal pro leprosária prostor.

Zmizela tedy leprosária, ale kam zmizeli malomocní? Má se za to, že těch několik málo skutečně nakažených Hansenovou nemocí se rozptýlilo do společnosti. A protože se nejedná o onemocnění tak nakažlivé, dál se nešířilo. Zmizela idea lepry, zmizela lepra.

Lepra v historické perspektivě

Dále se také změnilo společenské myšlení. Malomocenství se vnímalo jako individuální trest za hřích. Morová rána, která kosila celé vesnice po celém známém světe neponechávala místo pro individuální vinu a osobní pokání. Přišel čas otázek po kolektivní vině, kolektivním pokání, konci světa, zástupných obětech a hledání viníků.

Pokud vám při čtení posledních odstavců ani jednou nezabloudily myšlenky k současné situaci, asi málo sledujete televizi a nečtete noviny.

Nicméně ti z vás, kdo zajásali při představě nemoci jako společenského výmyslu, nepotěším. Zdaleka nekončíme, v příštím článku navážeme morovou epidemií, která byla tak skutečná, jak jen to šlo. A v dalších dílech seriálu nás nečeká jen mor a cholera, ale také třeba tuberkulóza nebo neštovice.

 



Líbí se vám článek? Sdílejte!