Březen, právě začíná válka na Ukrajině. Telefonuji u vaření s kamarádkou, ve ztišené televizi sleduji prchající lidi hromadící se na hranicích a říkám:
„Teď to ti uprchlíci budou mít dost těžký, musí přes Polsko.“
„To je pravda, Poláci je přece úplně nesnášejí. Sebrali jim Volyň a Halič.“
„Ve Volyni byly hlavně ty masakry, co dělali nacionalisti.“
„A oni Poláci jim to pak taky vraceli. To bylo hrozný ta občanská válka.“
Kamarádka na druhé straně imaginárního drátu se také živí dějepisem. A stejně jako já něco ví o složité minulosti vztahů mezi Polskem a Ukrajinou.
Patrně ji stejně jako mě zarazily titulky v novinách o pár dní později:
„Polské matky nechávají na hranicích své kočárky, aby v nich ukrajinské matky mohly vézt své děti.“
Když před pár dny vystoupil polský prezident v ukrajinském parlamentu, tak už jsem překvapená nebyla. (pro anglicky mluvící video, jinak odkaz na zprávu zde)
Překvapené jsme byly proto, že jsme věnovaly málo času studiu dějin 90. let ve východní Evropě. Když jsem se do čtení o postsovětské Ukrajině a Polsku ponořila, údiv byl ten tam.
Jak nakládáme s historií?
V televizi sledujeme válku, ve které jeden vůdce lidu hřímá, že má historický nárok na zemi a národ na ní žijící. Z druhé strany se ozývá, že to je přesně naopak. A citlivá místa ve vlastních dějinách nemá vyřešená ani jedna země.
My, Češi, sice dějiny moc neřešíme, ale jsou tací, kteří i na otázce církevních restitucí dokáží vytáhnout argumenty ze 17. století. Odsun Němců může leckomu třeba prohrát volby, když si nenechá od politických marketérů lépe poradit.
Naši němečtí sousedé sice už nechtějí odčiňovat Versaillskou smlouvu, zato v parlamentu jim sedí strana, které ten odsun Němců od nás a z Polska leží v žaludku. Zato široká maďarská veřejnost zdaleka nestrávila Trianonskou dohodu.
A v tomto marasmu, který nazýváme revizionismem, vedle sebe prospívají dva národy, které si udělaly tolik zla, jako nikdo jiný. Navzdory tomu historii zakopaly pod zem. Ve jménu budoucnosti. Jistě se najdou i zde jedinci, které vystihuje následující obrázek:
Překlad:
Krajní figury říkají: “Odpouštíme a prosíme o odpouštění.”
Figurky uvnitř nesouhlasí. Zdola nahoru hlásí:
- “Přemysl je naše.”
- “Genocida”
- “Polsko od moře k moři.”
- “Můžem si to zopakovat.”
- “Lvov je polské město.”
Nadávky překládat nemusím. Polské nadávce úplně nahoře stejně jako označení Banderovci rozumíme.
“Psheks” je speciální ruská i v ukrajinštině známá nadávka pro Poláky.
Oficiální polsko-ukrajinské vztahy
Ale v oficiální rovině si už na začátku 90. let Poláci a Ukrajinci vyříkaly vzájemné křivdy, aby se jako přízraky nevynořily a nezačaly je strašit. Něco jako psychoterapie – traumata vytáhneme na světlo, pojmenujeme a řekneme si, že už se k nim nebudeme vracet.
V následujícím videu vysvětluji, jak a proč si svou minulost Polsko a Ukrajina vyřešily.
Pokud se vám video líbilo, pokračujte sem a podívejte se, jak vypadá celý e-kurz k dějinám Ukrajiny.
