„Čechy? Morava? Proč zrovna tam?”

„Bude z tebe kněžna, sestřičko, to je ti málo?”

„Slyšela jsem, že ani nemají pořádné zákony a muži se tam žení, s kolika ženami chtějí,” ohrne nos Jitka.

„Břetislav je dobrý chlap. Prý na to dohlédne, aby Češi přijali zákon. Udělá tam pořádek, včera mi to říkal,” přesvědčuje ji Ota.

„Je ten Břetislav vůbec křesťan?”

„Neboj, Čechy už jsou dávno křesťanské. Svatý Václav byl dokonce kníže, předek tvého Břetislava. V Praze mají dokonce biskupa.”

„Ano, slyšela jsem. Toho minulého, Vojtěcha, prý vyhnali, a nakonec ho pohani v Prusku umlátili pádlem.”

„Za pohany přece nemůže tvůj budoucí manžel, Jitko. A vůbec, Břetislav má plán. Vojtěcha ctí, prý je to zvěrstvo, že pražský biskup má hrob v polském Hnězdně. Chce to napravit.”

„Hm, to je tak zbožný?” zamyslí se Jitka. Břetislav se ji z bratrova vyprávění začíná docela líbit.

„Jasně, hrozně zbožný,” přikyvuje Ota horlivě, protože vidí, že Jitka je nalomená. Sakra, vždyť už má na vdávání čas. Hrdinský únos sličným knížetem, o tom přece holky jako ona sní, ne?

„Ale je to levoboček. Narodil se z hříchu,” Jitka se málem pokřižuje, když vysloví svou největší námitku.

„To tě přece nemusí zajímat. On sám je bez hříchu. A vás řádně oddají, o to se už v Čechách postarají, nemusíš se bát.”

Jitka se tváří smířlivěji, jen špitne.

„A jak se v těch Čechách vůbec mluví, Oto, budu mu vůbec rozumět?”

„Břetislav mluví německy skvěle,” odsekne Ota. Už pomalu ztrácí se sestrou trpělivost. “A vůbec, o čem by si tak s tebou povídal. Na povídání si tě nebere!”

Jitka už nic nenamítá. Docela se jí ten plán zalíbí. Únos. Knížecí syn. Má plány a ambice. Ještě se chtěla bratra zeptat, zda je hezký, ale rozmyslela si to. Je to kníže. A je stejně starý jako ona. Mohlo to s ní dopadnout mnohem hůř.