Metternich: Muž, který porazil Napoleona

Klemens Lothar Metternich – symbol staré Evropy. Když Evropu zachránil svou diplomacií a politickým umem před Napoleonem, oslavovala ho. Když ji v roce 1848 ochraňoval před nacionalisty a revolucionáři, tak ho za to nenáviděla.

metternich
Thomas Lawrence, Public domain, via Wikimedia Commons

S takovým ministrem bych se odvážil dobýt svět.

Toto o prvním ministrovi habsburské monarchie prohlásil údajně roku 1813 ruský car Alexandr I.

Metternich jako obratný diplomat a možná i politický génius stál za porážkou Napoleona Bonaparte. Nebo byl alespoň jedním z jejích strůjců. Ale všechen vděk později v historické paměti přikryly stohy cenzorské pásky a zadupala bagančata tajných policistů. Z Metternicha se stal symbol starého, zatuchlého režimu, který se držel u moci jen pomocí cenzury a policejního aparátu. Alespoň tak to většina současníků viděla. V roce 1848 si národy Evropy žádaly jeho hlavu.

Starý muž za stolem

Píše se rok 1859. Starý muž sedí ve svém vídeňském bytě za pracovním stolem a píše. Jmenuje se Klemens Lothar Metternich. Ohluchl. Bůh mu sebral poslední zdroj štěstí, už se nemohl účastnit debat s mocnými politiky své doby. Zbylo mu jen pero a papír. Tak psal.

old metternich
CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Bylo mu 86 let, ale stále si za ním chodili pro radu. Dokonce mladý císař, František Josef. A on rady rozdával rád. Rozdával rady rád, i když se ho nikdo nežádal. Jako dnes. Vložil do textu všechen svůj diplomatický um. Musí zabránit válce v Itálii. Jinak čeká říši debakl. Rakousko přijde o svá italská území, nacionalisti vyhrají. Metternich to věděl. Kdyby tak jen měl víc sil. Kdyby ho tak jen poslouchali. Když byl mladší, věci se měly jinak…

Metternichova Evropa

Klemens Lothar Metternich přišel na svět roku 1773 v Porýní. Evropa, do které se narodil, se hodně lišila od té, ve které rozdával nevyžádané rady císaři Františkovi Josefovi. Kolem roku 1770 vládli monarchové neomezenou mocí danou od Boha. Státy a říše se skládaly z lidí mluvících mnoha jazyky. Slovo „národ” většina lidí neznala nebo mu dávala zcela jiný význam. Rozhodně běžní lidé netušili, že jsou součástí nějakého národa.

V 50. letech 19. století naproti tomu existovaly republiky a konstituční monarchie. Revolucionáři se nerozpakovali svrhnout své krále a státy i národy bojovaly za národní zájmy.  

Metternich začal svá studia ve Štrasburku. Když Francii pohltila revoluce, musel odejít. Nikdy to revolucionářům nezapomněl. Také si pamatoval chaos, který v té době viděl na vlastní oči. Strašil ho ve snech ještě v roce 1859.

Jak francouzská revoluce otřásla světem

Dobytí Bastily

Dnes si sotva dovedeme představit otřes, jaký přinesla francouzská revoluce. Jsme děti demokracie, svobody a rovnosti. Když ale vzali roku 1789 revolucionáři útokem Bastilu a co víc, když roku 1793 popravili vlastního, Bohem pomazaného, krále, Evropa se třásla. A ti, kdo vládli, zkameněli strachem. Nejen oni, ale také běžní lidé se zalekli. To, co se dělo v Paříži, šlo proti všemu, co se od dětství učili. Proti Bohem danému řádu, proti samotnému Bohu. A když se revoluce měnila v teror a Francie podnikala výpady, aby své myšlenky šířila (a zakryla vnitřní problémy), jejich obavy se potvrdily. My dnes víme, kterým směrem se historie vydala. A snad jsme za to přeci jen rádi, když žijeme v demokracii. Ale současníci francouzských revolucionářů neměli ani tušení, jak to dopadne.

Metternich a jeho politika

Mladý Metternich byl jedním z těch, kým revoluce hluboce otřásla. Děsil ho teror a chaos. Od té doby se bude vždy v politice zasazovat za řád a pořádek. Za každou cenu. Bude hájit svaté právo monarchů na vládu nad poddanými. Bude potlačovat liberální a nacionalistické myšlenky. Bude je považovat za ohrožení míru a stability. V zahraniční politice si za ideál vezme rovnováhu sil.

Politickou kariéru začal mladík z Porýní roku 1801 na vyslaneckém postě v Drážďanech a v Berlíně. Ale jeho politická hvězda začala opravdu stoupat, když se ujal místa velvyslance v Paříži. V roce 1806 zde vládl samozvolený císař Francouzů, Napoleon Bonaparte.

Metternich kontra Napoleon

Z toho, co jsme uvedli o Metternichových politických zásadách, musí být jasné, že se s Napoleonem nikdy nemohl smířit. Bonaparte ztělesňoval všechno, proti čemu Metternich celý život stál. Byl představitelem nového režimu. Ano, Napoleon byl císař. Ale jiný císař. Nebyl císařem Francie. Jmenoval se císařem Francouzů. Aby nikdo nepochyboval, že vládne z vůle toho francouzského lidu, který teprve v průběhu revoluce ochutnal, co to je, podílet se na moci. Pro starého aristokrata byl Bonaparte nikdo, Korsičan bez původu bez rodokmenu. Tím podrýval Boží řád, právo šlechty a panovníků vládnout poddaným. Ideál rovnováhy moci pošlapávaly Napoleonovy vojáci v nesčetných válkách. A s těmi válkami šířil myšlenky liberalismu. Vytvářel nové státy. Konstituční monarchie, republiky. Šířil francouzský nacionalismus. A ti, kdo stáli proti němu si najednou také uvědomili, že tvoří národ.

metternich muž který porazil napoleona
Metternich a Napoleon se neměli rádi ani osobně

Metternich jako jeden ze strůjců Napoleonovy porážky

Historici se dodnes neshodnou, zda byl Napoleon vojenský génius nebo diletant s kopou štěstí. Ale jednu věc nezapřou. Na vojenském poli se zdál být neporazitelný. Takže, pokud měl být zničen, zbývala jen diplomacie. Metternich prokázal trpělivost. Čekal, dokud Rakousko nedostane prostor sehrát dějinnou roli. Hrál to na všechny strany, dělal to, co diplomaté dělají a v běžném životě tomu říkáme lži a podplácení. A dělal to geniálně.  Když se po bitvě u Wagramu roku 1809 zdálo být Rakousko ztraceno, navrhl majstrštyk.

svatba marie luisy s napoleonem
Svatba Marie Luisy s Napoleonem, zdroj: Wikipedia Commons

Rakousko se stalo spojencem Francie a spojenectví se stvrdilo sňatkem. Bonaparte si vzal za manželku dceru rakouského císaře Marii Luisu. Války pokračovaly, ale Rakousko se zdálo hrát roli věrného spojence. Když Metternich trval na míru s Francií, veřejnost ho lynčovala. Spojenci z minulých válek naléhali, aby se Rakousko přidalo na jejich stranu. Ale Rakousko drželo svou pozici. Ještě přijde čas. A ten přišel roku 1812, když se Napoleonova zimou zdecimovaná armáda vracela z Ruska. Postupně se Rakousko přidalo na stranu nové proti-francouzské koalice, která konečně Napoleona porazila.

Vídeňský kongres. Evropa pod taktovkou Metternicha

Napoleon byl tedy poražen. Bourboni se vrátili do vyčerpané a pokořené Francie. Ale vítězové nevěděli, co si s Francií a s rozvrácenou Evropou počít. Každý něco chtěl. Ruský car chtělo Polsko a vliv ve střední Evropě. To nemohlo Rakousko dovolit. Prusko chtělo víc moci a víc území. Poláci chtěli vlastní stát a co bylo nejhorší, ozvaly se hlasy volající po vytvoření silného sjednoceného Německa. Metternichova noční můra se hrozila stát skutečností. Nakonec se sešel mírový kongres ve Vídni. Rakouský císař zaplatil za veškerý přepych pro účastníky, zatímco jeho první ministr z čestného místa vedl mezinárodní jednání.

Korunované hlavy zde rozhodovaly o osudu Evropy. Trvalo to bezmála dva roky. Napoleon se stihl vrátit z vyhnanství, znovu prohrát a být znovu odvezen do vyhnanství. Pak teprve se dohodlo, jak bude vypadat nový režim. Hodně se podobal tomu starému režimu. Bourboni se vrátili na všechny trůny, ze kterých je revoluce a války smetly. Kromě samostatných švýcarských kantonů a Nizozemí, nevznikl žádný nový národní stát. Němci nedostali nový stát, nýbrž Německý spolek pod rakouským předsednictvím. Když odtančili poslední valčík, potřásli si státníci pravicí a slíbili si, že tuto Evropu udrží při životě, stůj co stůj.

Metternich a vlny nacionalismu

Už v roce 1815 se některým zdál starý řád příliš starý, zralý na umření nebo ránu z milosti. Ale udržel se ještě několik desítek let. Liberalismus a nacionalismus mu uštědřovali jednu ránu za druhou. Režimy se hroutily a byly kříšeny, často na bodácích vojáků. Možná to tak nemuselo být. Ale většina korunovaných hlav v Evropě, především francouzští Bourbonové, si neuvědomovala, že svět se změnil. A že nejde tvořit budoucnost tím, že se ohlížíme zpět a mstíme se za staré křivdy. Hlavně zpět dosazení panovníci nepochopili, že už nejde přehlížet přání a potřeby veřejnosti. Takže časem se po Evropě šířila povstání.

Nacionalisté v rozdrobeném Německu chtěli jeden silný stát. Italové rozděleni jedno a půl tisíciletí v jednotlivých státečcích si vzpomněli, že jsou přeci jedna velká Itálie a taky chtějí stát. Malé národy, jako třeba Češi, chtěli víc práv a autonomie. A všichni chtěli ústavu, lidská práva a další novinky, které v Meternichových očích jen ohrožovaly řád a pořádek. Tak se z úspěšného diplomata a zachránce Evropy stal symbol upadajícího starého režimu, který se drží moci stůj co stůj. Za pomoci cenzury, tajné policie a armády, pokud to bylo zapotřebí (což třeba v rakouských územích v Itálii bylo).

V zahraniční politice bránil Metternich zuby nehty sjednocení Německa a snažil se udržet při životě Osmanskou říši jako protiváhu proti ruskému imperialismu. A Rakousko pod jeho vedením vždy ochotně poskytlo pomoc těm exponentům starého řádu, kteří o ni proti revoluci žádali. Pokud ovšem jejich vojáky nezaměstnávalo zadupávání plaménků na jeho vlastním dvorečku. Metternichova éra byla plná sněmů a kongresů. V tisku se objevovaly karikatury z těchto sněmů jen, aby byly cenzurou zakázány a jejich tvůrci zatčeni.

Hodnocení Metternicha?

Stavěl se Metternich proti době? Nebo moudře bránil řád a pořádek a průnik ruského vlivu do Evropy? Historici se neshodnou. Moudří jsme my dnes, když se na dobu Metternichovy éry díváme. Moudří budou i ti, kdo budou jednou psát o naší době. Buďme rádi za dobu, v níž žijeme, a soudy, nechme historikům.

Někteří historici mají jasno. Podle nich Metternich držel Rakousko pohromadě v době ekonomické krize a pomohl vytvořit mír a stabilitu. Tu nutně potřebovalo, aby přežilo překotný vývoj, jaký měl následovat v době průmyslové revoluce. Je toto správné hodnocení?

Druhá strana se domnívá, že prostě jen bránil neodvratnému pokroku. Věříme-li v takové věci jako pokrok v dějinách a vůbec v to, že dějiny spějí k lepším zítřkům, pak bezpochyby ano. Stavěl se proti neúprosnému toku dějin. Historici jsou dnes ovšem shovívavější, možná proto, že po Osvětimi, holodomoru a Srebrenici víme o pokroku v dějinách své. Vynášíme soudy s menší vervou. Zvlášť když jde o ten nacionalismus. Zdržme se tedy hodnocení a nechme Metternicha dohrát poslední part.

Revoluce roku 1848

Revolucionáři z roku 1848 měli každopádně jasno. O co jim vlastně šlo? Každému o něco trochu jiného. V mnohonárodnostním Rakousku se zájmy jednotlivých národů bily mezi sebou. Třeba Češi nebo Poláci chtěli autonomii, Maďaři chtěli ovládat ostatní národy na území Uher a Němci nebo Italové se chtěli trhnout a sjednotit s nově vzniklými národními státy. Masy chudých obyvatel chtěly to, co chtějí obvykle. Mít se aspoň trochu dobře. V tomto případě alespoň neumírat hlady. Protože bramborový mor, který se rozšířil do střední Evropy, způsoboval katastrofální neúrodu.

Padesát let od vypuknutí francouzské revoluce už myšlenky liberalismu zapustily kořeny dost hluboko na to, aby lidem přišlo normální požadovat přirozená práva. Demonstranti požadovali vznik ústavy, svobodu tisku, shromažďování a další práva, o kterých před sto lety neměly ani ponětí. A hlavně požadovali hlavu toho, kdo jim svobodu po léta upíral. Císařského prvního ministra, Klemense Lothara Metternicha. Jeho nucená rezignace a odchod do exilu byl jen začátek. Revoluci obětní beránek jako obvykle nezastavil. Ale aspoň na chvíli se Vídeň radovala.

metternich prchá z vídně
Karikatura Metternicha prchajícího z Vídně, zdroj: Picryl

Nová Evropa a starý muž

Absolutismus v rakouské monarchii přežil revoluci. Metternich se z politického pádu nikdy nezotavil, přeci jen bylo mu už 75 let. Naděje vložené do nového císaře, Františka Josefa, se ukázaly jako celkem plané. Ústavu slíbil, v platnost nikdy nevstoupila. Sám přísně konzervativní, sněm svolaný na přání demonstrantů brzy rozpustil. Do funkcí dosadil konzervativní osobnosti, 50. léta byla ve znamení absolutismu pro změnu Bachova.

Buďme ale fér. Něco se přeci jen po roce 1848 změnilo. A nebylo toho málo. Definitivně byla zrušena robota a připoutání poddaných k půdě. Židům se přiznala stejná práva jako zbytku obyvatelstva. Postupně, bez velkých otřesů a po malých krůčcích se začala rakouská monarchie modernizovat – měnil se právní řád, ekonomický systém a vytvářela se moderní občanská společnost. Ta, která jednou vytvoří první Československý stát. Bez podmínek, jaké vytvořil František Josef I. a jeho Rakousko, by to nebylo možné.

Metternich už na to ale vliv neměl. Odcestoval do Nizozemí a do Anglie, a když se situace doma uklidnila, vrátil se do Vídně. Přední politici a mladý císař ho často navštěvovali a diskutovali s ním o politice. Užíval si to, někdy dobře poradil, ale jeho vliv na veřejné dění byl mizivý. Klemens Lothar Metternich zemřel roku 1859, v požehnaném věku 86 let. 

Do konce života oplakával starou Evropu svého mládí. Nová Evropa ale rozhodně jeho smrt neoplakávala.

Líbil se Vám článek?

Podpořte mě malým příspěvkem.

Je to jako pozvání na kafe. Bez něj se psát nedá.

Jak jinak můžete podpořit projekt?

(protože nikdo nemá ráda reklamní bannery)

Líbí se vám článek? Sdílejte!

0 0 hlasy
Article Rating
Odebírej
Oznámení od
guest
0 Comments
Zpětná vazba v textu
Zobraz všechny komentáře