Top 10 zajímavostí – Lucemburkové – jak je možná neznáte.

Vladařům z Lucemburského rodu už se nějakou dobu věnujeme. Prošli jsme si Karlovo otcovské dilema. Sledovali jsme Zikmundovy trable s Janem Husem. Zůstaňme ještě chvíli u tohoto zajímavého panovnického rodu. Vybrala jsem pro vás deset zajímavostí, díky kterým už nikdy tyto naše krále a císaře nezapomenete.

1. Oční vady v rodě Lucemburků

V našich dějinách se král Jan, označuje jako Jan Lucemburský. Jako bychom potřebovali vyjádřit, že tento král cizinec, není náš. V zahraničí ho ale označovali Jan Český. Nebo později Jan Slepý.

Nevíme docela jasně, co způsobilo Janovu slepotu. Vliv mohl hrát minimálně v případě jednoho oka i úraz. Nicméně oční vady se v lucemburském rodě dědily. První prokazatelně slepý Lucemburk, Jindřich IV., žil už v 12. století. Kromě slepoty se dědilo také šilhání. Některé lucemburské princezny prý postihlo šilhání tak šeredně, že byl velký problém je provdat.

2. Walram Lucemburský – nejkrásnější rytíř Evropy

Šilháním rozhodně netrpěl Walram Lucemburský. Rytíř, který proslul jako nejkrásnější v Evropě. Byl bratrem Jindřicha VII., prvního Lucemburka, který to dotáhl na nejvyšší příčky. A mohl být českým králem.

Když totiž roku 1310 přicestovalo do Lucemburku české poselstvo s návrhem, aby se císařům syn Jan oženil z českou princeznou Eliškou Přemyslovnou, císař (právě Jindřich VII.) na ně neměl čas. Chystal italské tažení, se kterým měl velké plány.

1. Získat císařskou korunu v Římě
2. Uspořádat italské poměry
3. Vrátit do Říma papeže, který ve francouzském Avignonu podléhal francouzskému vlivu.

Poslední, co v této situaci chtěl, bylo poslat svého jediného teprve čtrnáctiletého syna do zpustlé, divoké země.

Čechy tehdy prosluly jako země, které se těžko vládne. Roku 1305 zemřel pohádkově bohatý král Václav II. Ten měl na západě pověst podivného orientálního despoty s šílenými plány. Jeho syna a následníka (Václav III.) někdo zavraždil, nevědělo se kdo. Další český král, manžel Václavovy vdovy, Rudolf I. zemřel roku 1307, když zemi dobýval. Prý na úplavici. Ale zdálo se, že byl jediný, koho v celém ležení tato epidemická nemoc zasáhla. Ne, Čechy se zdály být nezvladatelné.

Jindřich tedy nabízel českému poselstvu a princezně Elišce svého bratra Walrama. Toho ale čeští šlechtici nechtěli. Chtěli mladého krále, který se lépe přizpůsobí novým poměrům. Našli společnou řeč s císařovnou Markétou, která chtěla svého syna co nejdřív vidět na královském trůně. A tak se českým králem stal Jan a nikoliv Walram Lucemburský.

Za tři roky za to bude Jan jako český král rád. Jindřichovo tažení totiž dopadlo fiaskem a roku 1313 zemřel na malárii. Nebýt českého poselstva a prozíravé matčiny rady, z Jana by se stal dědic bezvýznamného lucemburského vévodství.

3. Jan český – nejskvělejší rytíř Evropy

Jestli Janův strýc Walram platil za toho nejkrásnějšího, tak náš-cizinec Jan platil za toho nejskvělejšího.

Naši historici tradičně nahlíží na Jana jako na odrodilce. Doma moc nebyl. S českými pány si nerozuměl. Synovi Karlovi házel klacky pod nohy, když tem chtěl pro milované Čechy něco udělat. Slavný film Strasti otce vlasti, tuto roli Jana v historické paměti odráží skvěle. Ve filmu hraje Jana Miloš Kopecký. Obsazení této role naprosto odpovídá. Takové charisma si asi můžete představit, když si Jana Lucemburského v mysli vykreslíte.

Když přijel český král do města, bylo to, jako by přijeli Beatles. Všichni se na něj museli podívat. Všechny ženy po něm toužily a všichni rytíři toužili být jako on. A on taky všude byl. Nic v Evropě se neodehrálo, aby do toho neměl český král co mluvit.

Ztělesňoval rytířský ideál. Jenže jako rytíř už v jeho době nikdo nežil. Jan ano. Byl tudíž jako zjevení z pohádky. Byl tvrdohlavý jako rytíř. Náladový jako rytíř. A pyšný jako rytíř.

Bohužel pro země, které spravoval, také vyznával rytířský vztah k penězům. Ten by se dal vystihnout heslem: „Ráno mám peníze, přes den jich užívám a večer jsem chud.“ Rozdával plnými hrstmi. Užíval peněz rytířsky. Bohužel i těch z české královské pokladnice.

 4. Král Jan Lucemburský a české země

Obdivuhodné vlastnosti měl král Jan.

Pokud se ale octnete proti obdivuhodnému rytíři ve sporu nebo rovnou v boji, máte problém. Jan neprojevoval mnoho shovívavosti těm, kdo se mu postavili na odpor. A toho se hned v počátcích vlády dopustila jeho vlastní manželka Eliška a čeští páni. Král Jan přijel do Čech jako čtrnáctiletý chlapec a manžel o tři roky starší dívky.

Přijel do země, kde skupinky banditů loupili ve jménu hesla: „když mohu, tak si pomohu.“ Čeští páni chtěli Jana především proto, že o vládu pevné ruky nestáli a chtěli si mladičkého krále vytvarovat pro své cíle. Jan byl sice mladý, ale rostla z něj silná osobnost. A měl Elišku. Eliška snila o návratu silné až despotické vlády svého otce (Václava II.), Jan ctil šlechtická práva, jak ho to učili ve Francii. Proto se velmi brzy začaly jejich představy o správě věcí veřejných rozcházet.

Ze začátku se snažil Jan vládnout Čechám a Moravě, ale kdykoliv se vzdálil, někdo proti němu povstal. A on se vzdaloval často a rád. A tak to nakonec s Čechami vzdal a zaměřil se plně na zahraniční politiku. My mu to dnes vyčítáme, ale bez Jana by nebyl Karel.

5. Karel IV. – PR otce vlasti

Karel IV. byl vynikajícím PR agentem sebe sama. Vše, co se o něm dnes učíme, on chtěl, abychom se o něm učili. Karel podědil po otci diplomatický talent, ale nebyl tak prchlivý a cholerický. Jenže co naplat, my ho dnes milujeme proto, že on miloval nás.

Dojemně lásku k matčině vlasti vyjádřil Vlastimil Brodský v Noci na Karlštejně. Tak romantické to ale nebylo. Karel jako politický génius chápal, že pro své plány potřebuje mít loajální a stabilní doménu. Až se proti něm postaví celá říše, jeho království ho podpoří. A protože měl velké plány, tak měl právo takovou situaci předvídat. Karel promýšlel všechno. Jen ty děti možná nedomyslel tak dokonale.

6. Zákoník? Shořel. Není o čem mluvit.

Karlova politická genialita se projevovala i v jednání se vzpurnými českými pány. Slavný zákoník Majestas Carolina měl pro české země fixovat zvykové právo a vymazat z něj už přežité brutální praktiky. Navzdory očekávání ale páni na sněmu zákoník odmítli podpořit. Nechtěli královskou autoritu nadřazovat svým zvykům. Rádi si právo vykládali po svém. Když Karel viděl, že zákoník neprosadí, vyřešil to šalamounsky. Prohlásil, že dokument shořel. A tak se už o něm nemusí dál mluvit. Nechá ho vypracovat znovu, až bude příhodná doba. Nemusel tak návrh potupně stahovat a poškodit tak před pány svou autoritu.

7. Zikmund a koncil – upálili Husa, vyřešili schisma

Zikmund Lucemburský v české paměti trpí jako liška ryšavá, která lstivě nechala upálit Jana Husa v Kostnici a pozvala si na české husity cizí bojovníky. Jana Husa jsme si vyložili v červenci. Zabrousili jsme i do významu koncilu. Ale podívejme se na největší vítězství Zikmunda Lucemburského – právě na kostnický koncil.

Církevní schisma

Roku 1378 došlo k tomu, že byl zvolen jeden papež a následně druhý. Takže církev měla dvě hlavy – jedna sídlila v Římě a druhá v Avignonu. Svět se rozdělil na dva, přibližně stejně velké tábory. Podle toho, ke komu se politicky vládci přikláněli, k tomu papeži se přikláněla i ta daná země. Dělicí čára ale nevedla pouze skrze zemské hranice. Někdy se k jinému papeži přikláněl třeba král a k jinému arcibiskup.

Co to znamenalo pro běžného člověka? Církev rozhodovala o jeho spáse, o jeho věčném životě. Běžnému člověku dával rozhřešení, svátosti i pomazání kněz. Bez těchto svátostí nebyla spása. Kněz musel být vysvěcen svým nadřízeným. A ten zase svým nadřízeným. Tato linka nesměla být přerušena a vedla až k hlavě církve k papeži. Do Říma. Nebo do Avignonu?

Co když poslední pomazání bylo uděleno a linie vedla ke špatnému papeži? Co když je náš sňatek vlastně neplatný a žijeme v hříchu? Schisma nepředstavovalo tedy krizi pouze politickou, ale duchovní a existenciální. Ta se dávala dohromady s jinými krizemi pozdního středověku – katastrofální neúrodou, morem a ve střední Evropě politickou nestabilitou způsobenou ctižádostivými Lucemburky. Pokusy schisma řešit dopadaly mizerně. Na koncilu v Pise roku 1409 dokonce zvolili třetího papeže a církev měla tři hlavy.

Zikmund Lucemburský v Kostnici

Zikmund svolal Koncil do Kostnice. Tam přijel každý, kdo v církvi něco znamenal. Zikmund použil všechen svůj diplomatický um, všechny intriky a lži, jakých byl schopen a dostal do Kostnice všechny důležité strany. A trpělivě, s tvrdohlavostí zděděnou po dědečkovi seděl u všech jednání a poslouchal. Dal najevo kardinálům, že z Kostnice neodjedou, dokud schisma nevyřeší.

Svými vojáky za branami i uvnitř bran města své významné mlčení podporovat. A tak v listopadu 1417 byl zvolen papež nový, zatímco všichni zbylí tři byli sesazeni. A církev měla zase jen jednu hlavu. Mor válcoval obyvatelstvo dál, ale duchovní krize na chvíli skončila.

8. Zikmund a jeho manželky

Zikmund Lucemburský byl geniální diplomat po otci i po dědovi. Ale na rozdíl od svého otce to neměl příliš jednoduché s manželkami. Zatímco Karel uměl uzavírat skvělé sňatky pro sebe i pro své děti přímo šalamounsky, Zikmundovi se manželky příliš nevydařily.

S Marií Uherskou byl Zikmund zasnouben už od dětství. Jeho otec mu tímto chtěl zajistil polskou korunu, který byla tou dobou s Uhrami spojena. Když ale zemřel polský král, polská šlechta tento plán odmítla a zvolila za krále manžela Mariiny sestry Hedviky. Zikmund, tehdy třináctiletý, mohl vyjít na prázdno. Jeho nastávající tchyně všechny dohody odmítla a prohlásila Marii uherskou královnou. Navzdory zasnoubení ji našla jiného manžela. Snáze ovladatelného.

Zikmund, tou dobou braniborský vévoda, vsadil vše na jednu kartu, zastavil bratranci Joštovi Braniborsko a jel s hotovostí vynutit si sňatek s Marií. Opravdovým králem se Zikmund stal až ve chvíli, kdy byla královna matka za dodnes nevyjasněných okolností zavražděna. Uškrcena před zraky své dcery. Kdekdo vinil z objednávky brutální vraždy Zikmunda. Především této verzi věřila sama Marie. Manželství tedy nebylo šťastné a zůstalo bezdětné.

Druhá Zikmundova manželka, Barbora, patřila k nejkrásnějším ženám Evropy. Byla také žárlivá, ambiciózní a vznětlivá. Zikmundovi vyčítala jeho zálety, což v té době rozhodně nepatřilo k dobrým mravům manželky. Navíc proti němu zosnovala nejedno spiknutí. Ale zato dala lucemburskému rodu jedinou přeživší příslušnici – Alžbětu.

9. Plány měl jako Zikmund

Když chcete o někom říct, že jeho plány dalece přesahují možnosti dané realitou, můžete ho přirovnat například k císaři Zikmundovi. Vyřešil papežské schisma. Tam ale nehodlal skončit. Chtěl sjednotit východní a západní křesťanstvo. Ukončit stoletou válku mezi Francií a Anglií. A vyřešit turecké nebezpečí. V bitvě u Nikopole ale dostal od Turků tak za vyučenou, že musel utíkat domů v přestrojení, aby se vyhnul potupě a zajetí. A nakonec nejvíce energie strávil řešením českého problému.

10. Který Lucemburk byl poslední na českém trůně?

Jak se to vezme. Po meči vymřeli Lucemburkové Zikmundem. Ten provdal svou jedinou dceru za Albrechta Habsburského. On a jeho syn Ladislav Pohrobek se stali českými králi. Tam ale příběh nekončí. Po krátkém intermezzu s Jiřím z Poděbrad usedá na český trůn Vladislav Jagellonský. Vladislavovou babičkou byla právě Alžběta. Také Jagellonci vymřeli po meči ve Vladislavově synu Ludvíkovi. Ale zůstala po něm sestra provdaná za… hádejte koho? Ferdinanda Habsburského, budoucího českého krále.

Habsburkové na trůnu zůstanou až do roku 1918. Mužští potomci českých vládnoucích dynastií vymírali poměrně často. Zato skrze ženy můžeme vést linii až k bájným počátkům českých Přemyslovců.

Který Lucemburk je ten váš oblíbený?

• Jan byl rytíř. Obdivovaný ženami i muži, ale nevydržel dlouho na jednom místě.
• Karel byl státník. Prozíravý, inteligentní a přitom nadprůměrně schopný. A ze všech Lucemburků byl nejvíc náš.
• Václav, v textu nezmíněný, nebyl jen alkoholik a záletník. Moderní psychologie by možná řekla, že trpěl komplexem méněcennosti vůči přehnaně schopnému otci. Zvlášť, když se po smrti otce všechno začalo rozpadat – církev, říše, přišel mor a přišla neúroda.
• Markrabě Jošt byl bohatý, kulturně vzdělaný a velmi ambiciózní. Zajímavá postava, a pokud jste z Moravy, berte Jošta.

• A Zikmund intrikán, politik, diplomat. Schopný po otci, neposedný po dědovi, ambiciózní sám po sobě. Ale jeho největší historickou chybou bylo to, za co asi nemohl. Pravděpodobně geneticky daná neplodnost lucemburského rodu v poslední generaci. Proto to Zikmundem vlastně končí.