Historická paměť

Co je to historická paměť

Historickou paměť určitého člověka nebo konkrétního společenství tvoří sdílené představy o minulosti. Ty potom ve vztahu k přítomnosti pomáhají utvářet identitu jedince nebo nějaké skupiny lidí. Historická paměť se může, ale také nemusí shodovat s poznatky historické vědy. Většinou se také v čase vyvíjí. Hmatatelný odraz tohoto proměnlivého vztahu k minulosti představuje vztyčování a boření pomníků nebo pojmenovávání a přejmenovávání ulic.

Pokud mě radši posloucháte, než čtete, tady máte shrnutí ve videu.

Historická paměť_mariánský sloup

 

Minula vás diskuze o rekonstrukci mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze? Tak to jste pravděpodobně žili pár posledních let na jiné planetě… (Zdroj)

Paměťové dějiny

Historická paměť představuje poměrně nový směr dějepisného bádání. Nicméně pro dnešní společnost má nepopiratelný přínos a nejlépe se uplatní ve výuce. K demokracii přirozeně patří různé výklady minulosti. Koncept paměťových dějin uznává, že alespoň některé mohou existovat vedle sebe. Nemusí se nutně bít mezi sebou, ani není úkolem historiků zadupat je do země.

Níže uvedený citát předního historika paměti Pierra Norry přesně vystihuje, že právě dnes jsou konfrontovány různé výklady mezi sebou a vznikají nové a nové. (Online je veřejně dostupný Norrův zásadní článek, který byl jako jedno z mála jeho děl přeložen do češtiny. Upozorňuji předem, že se jedná o čtení pro fajnšmekry.)

Zažíváme explozi historie.

Pierre Norra

Dějiny jsou přece jedny. Nebo ne?

Pierre Norra_Paměť a dějiny

 

Pierre Norra (zdroj)

Ne, nejsou. Vznikají různé verze dějin, protože různé společnosti na minulost vzpomínají různě. Nemusíme putovat křížem krážem globalizovaným světem, abychom si pravdivost tohoto konceptu ověřili. Naše Evropa nemá žádné dějiny. Není náhodou, že přes nesporné touhy špiček evropské intelektuální scény, žádná syntéza, se kterou by se ztotožnili historikové všech zemí kontinentu, nevznikla. Ze zahraničních knih můžeme odkázat na dílo o vzniku Evropy od Christophera Dawsona nebo Friedricha Heera o evropských duchovních dějinách.

Ani jedna ovšem nesplňuje nutnou podmínku, že se na jejím obsahu historici všech evropských zemí shodnou. Opravte mě, pokud se pletu. Příkladem je obrovská práce, kterou vynaložil kolektiv rakouských a českých historiků na vznik knihy o společných dějinách. A to jsou jen dva malé státy, které se musely dohodnout, respektive několik jejich dějepisců.

Co víc, studenti Erasmu jsou často velmi překvapeni odlišností výkladu dějin své země za hranicemi. A ještě překvapenější, když jim předmět doma neuznají, protože “tam se to učí jinak.”

Různé historické paměti

Proč tomu tak je? Nu, protože i jednotlivé rodiny mají své verze minulosti. Paměťové spory se projevují v bitvách o pomníky a názvy ulic. S paměťovými dějinami souvisí i historické mýty.

Nelíbí se vám to? Chtěli byste mít raději dějepis plný jasně daných fakt? A k čemu by nám takový dějepis byl?

Zkusme na chvíli připustit myšlenku, že existuje víc verzí minulosti. Zvláštní že? Je to ale přirozené. Když manžel, manželka a syn vyprávějí o rodinné dovolené, jednotlivé příběhy se budou lišit. Nikomu to připadat divné nebude. Lidská paměť je selektivní, zabarvená emocemi a vzpomínky časem blednou. Našemu mozku jsou fakta o minulých jevech celkem k ničemu, on uchovává informace nutné k našemu přežití. A ty se od reality mohou lišit. Kolektivní paměť je změť myšlenek lidských bytostí, pracuje tedy na podobném principu.

Pamětník první republiky, který s tatíčkem Masarykem boural monarchii, bude pohlížet na dějiny habsburské dynastie jinak než dnešní přesvědčený Evropan, který má v dědicích Habsburků věrné zastánce evropské myšlenky. A pokud jste opravdový fanoušek, můžete si koupit třeba i hrnek s Karlem V. (osobně nejsem takový fanoušek, ale koupila bych si ho hned).

František Josef I.
Tomáš Garrique Masaryk
 
 
František Josef I. nebo Tomáš Garrique Masaryk? Vaše preference závisí na vaší vlastní verzi historické paměti. Na mém webu si můžete svou hlavu státu z roku 1918 zvolit prostým přetažením šipkou. Ani nemusíte kvůli tomu bojovat ve válce a bourat Rakousko. Podobnost portrétů rozhodně není náhodná. Ale o tom jindy…

Přijměme myšlenku, že oba mohou mít pravdu, protože, jak pravil Pilát “Co je to pravda?”

Zajímá vás koncept historické paměti či mýtů, které veřejnost tak ráda přenáší dál a které profesionální historiky přivádí k šílenství? Vydejte se na cestu dalšího poznání spolu se mnou.

Líbí se vám článek? Sdílejte!