Důvěra vládě v roce 1926

Vyhlášení nedůvěry, žádání o důvěru… vláda má stále plné ruce práce. Jak to bylo s důvěrou vládě v první republice?

Vybrala jsem si rok 1926. Protože v této době se mladý československý stát zbavil většiny svých dětských bolístek a vyspěl v sebevědomou demokracii. Poprvé v našich dějinách. Rok 1926 jsem zvolila také proto, že v pozdějších letech se Československo opět muselo soustředit na holé přežití.

Dost úvodu a dejme slovo aktérům dějin. Demokracie se vyznačuje tím, že dějiny tvoří ti, kdo hází lístky do urny. Naším hrdinou tak nebude Masaryk, Kramář, Klofáč ani Gottwald, nýbrž zasloužilý úředník Stanislav Kousek. Ten si tak jednoho rána otevřel u snídaně noviny a v nich se dočetl…

Úředník Standa si čte o důvěře vládě (14. října 1926)

Tak máme vládu. A vláda má důvěru. Už bylo na čase, volby byly skoro před rokem, střídalo se to tam jak na Orloji, úředník sem, úředník tam. Kdo s kým a kdo proti komu, člověk už to nestíhal sledovat. Pan prezident dělal, co mohl, aby je dotlačil k dohodě. Prý má velkou radost, že se pan Švehla dohodl i s Němci. Nakonec proč ne, mě Němci zase tak nevadí. Vždyť jsme v jednom státě. Už bylo na čase, aby si to uvědomili a převzali za svůj stát odpovědnost. Když budou ve vládě, tak už si musí přestat stěžovat.

Jelikož Standa volil sociální demokracii, pravděpodobně četl Právo lidu. Prvorepubliková média svou stranickou příslušnost nijak neskrývala.

 

Důvěra pro vládu panské koalice

“Důvěra vládě panské koalice,” píšou v novinách. Nu, pěkně to nazvali páni novináři. Líp bych to neřekl. Panská koalice. Jsou v ní samí páni pravičáci. Žádný socialista, ani národní ani ten rudý. Co se dá dělat, komunisti socialistům pěkně zatopili. Vládu zase vede Švehla a jeho agrárníci. Já proti němu nic nemám, nevolil jsem ho, to ne. Já jsem levičák od mládí. Ale panu Švehlovi jde o stát a o republiku, to je vidět. Maj tam i ty Šrámkovy klerikály (lidovci – pozn. redakce) a živnostníky. Moc doleva to asi nepovedou. Ale říká se, že sociální demokrati se s nimi dohodli, že něco prosadí společně. Potřebují se dát do kupy a hlavně se bojí komunistů. To já se taky bojím komunistů. A taky fašistů. Kdo by se nebál. Jeden je fakt rád, jak ty volby dopadly.

(Ale protože měl Standa blízko i k Národním socialistům možná četl také České slovo.)

 

Program Švehlovy vlády

Tady čtu: “Program Švehlovy vlády – daňová reforma a odpolitizování armády.” No, to mají co dělat. Hlavně by měli něco udělat s tou drahotou. Sotva se člověk po válce oklepal, už si zase nic moc nekoupí. A to je voda na mlýn komunistům. Prý dělali v parlamentu takový obštrukce, že nebylo ani slyšet, a museli je vyvádět. Podle mě by měli všechny komunisty pozavírat.

Švehla prý chce sebrat volební právo vojákům – to má být to odpolitizování armády. Tak to já zase nevím. Armáda a nepolitická? Vždyť legionáři nám vybojovali stát. Kdyby tehdy byli nepolitičtí, kde bychom byli, že.

V čem je vláda panské koalice přelomová?

Švehla se dohodl s Němci a to musel být fakt majstrštyk. Oni už dlouho prohlašovali, že by do vlády chtěli. Samozřejmě ne ti protičeští. Ti s námi ani ve státě být nechtějí, tak co by lezli do vlády. Ale ti to u Němců projeli. Tak třeba se blýská na lepší časy. Žijeme spolu v jednom státě a žít budeme dál. Tak už bychom se mohli naučit spolu vycházet, ne? Horší to bude mít pan Švehla se Slováky. Do vlády šalamounsky najmenoval pět úředníků. Tady v tom článku se píše, že to jsou křesla rezervovaná pro Slováky, až se s nimi domluví (podařilo se až v roce 1927 a 1928, pozn. redakce). Dohodnout se se Slováky je nějak čím dál těžší.

Kdo by to byl řekl, že? Když jsme zakládali republiku, byl jsem levičák jak čert. Kdyby tehdy už existovali komunisti, tak bych je volil. A jak já jsem nenáviděl Němce! A Slováci? To byli přece bratři. Náš společný stát byl zázrak. Hned bychom se objímali.

 

Ale člověku s věkem tak nějak vychladne horká hlava. Máme stát, máme pana prezidenta, máme mír, máme sociální jistoty. Komunisti chtějí revoluci, nechtějí pana prezidenta, nechtějí republiku. Slováci sami nevědí, co chtějí. A ukazuje se, že není Němec jako Němec. Jen je mi líto, že socialisti se nedohodli. Ani mezi sebou. Pan Masaryk je prý strašně chtěl ve vládě. Moc je podporoval, jenže oni jsou rozhádaní. Snad ale není všem dnům konec. A s tou drahotou musí něco udělat i pravičáci, jinak je lidi sežerou za živa a půjdou s komunisty.

Co předcházelo vyslovení důvěry vládě panské koalice

Taky že jim ale trvalo, než se dohodli. Volby byly v listopadu 1925. Samozřejmě předčasné. Prý mandát na šest let, to jako mysleli vážně, když tu ústavu psali?

Všichni jsme se báli, jak volby dopadnou. Agrárníci ve výsledku těsně komunisty porazili. Ale nacionalisti všech směrů dostali výprask. Kromě Slovenska, tam posilují.

Ty první pokusy sestavit z toho vládu, to vám byla komedie. Přehazovali si jmenování jako horký brambor. Nakonec Švehla nějakou vládu sestavil. V parlamentu ho nikdo neposlouchal, když četl program, takový tam byly obstrukce a rambajz. Důvěru nakonec dostal. Ve dvě hodiny ráno. A vydržel jen pár měsíců.

(Takto dopadly volby v roce 1925.)

 

Ještě aby ne, když voliči chtěli něco úplně jiného, než co on poslepoval. Tak zasáhl pan prezident. Jmenoval zase Jana Černého a vládu úředníků a začalo se vyjednávat. Dohadovali se sedm měsíců. Spěchat nemuseli. Když vládne Černý, tak vlastně vládne Masaryk, takže se republice nemůže nic stát.

A teď se konečně dohodli a vypadá to, že jim ta vláda chvíli vydrží. Jsem zvědav, na koho se v Evropě budeme obracet. Pan prezident a Beneš nás pořád směřují k Francii a taky k sovětům. Švehla by se chtěl orientovat na Německo a Rakousko. Jeden neví, jestli se má bát víc Rusáků nebo Němců a Rakušanů, že? Ale já být Švehlou, tak bych se s Benešem moc nehádal. Pan prezident si to líbit nenechá. Já sleduju politiku rád, tak aspoň bude v novinách co číst.

Vláda panské koalice měla důvěru parlamentu – měla i důvěru lidí?

Teď už si vezmu slovo zase já, vaše oblíbená dějepisářka. Standa zavřel noviny, dopil čaj a odešel do práce na úřad. Nechme ho pracovat.

Jistě jste si všimli, že byl Stanislav velmi dobře informován. Popravdě, většina lidí jistě nevládla za první republiky takovým politickým rozhledem. Tak jako jím nevládne většina lidí dnes. Také v pluralitní demokracii roku 1926 se našlo dost voličů komunistů (přesně 13,15%), kteří by jeho názory nesdíleli. Standův pohled na Němce, nebo třeba na Antonína Švehlu také nesdílel každý. V čem se ale většina obyvatel shodla se Stanislavem i mezi sebou navzájem, bylo to, že pan prezident je pan prezident. Dokonce i ti, kdo s ním nesouhlasili. Většina lidí Masaryka uznávala.

Masaryk představoval symbol, jistotu a autoritu. Maják v nejisté době, která národ čekala. Ne všichni také sdíleli Standův optimistický výhled do budoucnosti. Zvlášť, pokud šlo o soužití různých národů v jednom státě. Jak realita ukáže, Standa neměl pravdu. Německým spoluobčanům státotvornost dlouho nevydržela.

Ale zatím mu to neříkejme, nechme mu naději. Neříkejme mu ani o velké hospodářské krizi, ani o válce, natož o tom, co se stane s jeho zemí po válce. Někdy je dobře, že lidé nevidí své budoucí dny. Kdyby budoucnost Československa znali, asi by stát nevydržel ani tak dlouho, jak vydržel. Protože bez naděje se pro budoucnost pracovat nedá.

Politická kultura a “politická kultura”

Jak stabilní byla politická situace mladého československého státu? Nepříliš. Kolik vlád se ve vedení státu za necelých 20 let vystřídalo? Příliš. Celkem 13.

13 vlád za 20 let existence státu. A kolikrát se českoslovenští voliči za těch 20 let podívali k urnám? 4krát. Což znamená, že 9 z 13ti vlád vzešlo z nějaké formy rekonstrukce, nikoliv z řádných nebo alespoň z předčasných voleb.

Jakou roli hrál v politice prezident? Formálně – ústavně? Nevelkou. Neformálně? Ohromnou až zásadní. To doufám vyplývá i ze Stanislavových slov.

Více si můžete přečíst v samotné ústavě z roku 1920.

Nechápejte mě špatně…

Nechápejte mě špatně. Tento článek není o kritice prvorepublikových politiků. První československá republika byla zázrak. Mnohonárodnostní stát v době nacionálních šovinismů sice nepřežil, ale držel se déle, než bychom si v roce 1918 vsadili. František Palacký soudil, že Česko bez Rakouska slupne buď rozpínavé Německo nebo Rusko. Toto proroctví se naplnilo až za dvacet let. Malý stát prosperoval i v dobách poválečné hospodářské krize o něco lépe než jeho sousedi. Z bývalého mocnářství si totiž odnesl skoro všechen průmysl, zatímco Vídni zůstala armáda úředníků. Ale Československo tu nespalo na vavřínech a ekonomicky rostlo.

Ovšem, i tento výklad je předmětem různých interpretací. Například Zdeněk Kárník ho nesdílí. Věra Olivová naopak ano.

Ale v něčem se historici shodují. V dobách, kdy se kolem chápali moci diktátoři různých směru, skutečně svítila naše první republika jako ostrůvek demokracie. Nestabilní demokracie se všemi jejími chybami a projevy, ale demokracie. Musela být zničena až zvenku.

Všem škarohlídům současnosti se jednou za čas hodí připomenout, jaké že ty vady na kráse demokracie v našem mladém středoevropském státu měla. Vady na kráse dnešního státu se pak třeba budou jevit méně ohyzdně. A nám svitne naděje do budoucna. Nevím, jak vám, ale mě se zdá, že ji bolestně potřebujeme.

Inventář paměti

Stanislav Kousek nám řekl svou verzi příběhu. Tu jeho verzi sepsala Barbora Jiřincová. A ta přes všechnu svou expertízu v historické oblasti uznává, že jsou i odborníci na slovo o první republice povolanější. A ani oni se neshodnou. Jak už jsem jednou v jiném článku uvedla, pochopení dějin s sebou nutně nese i zjištění, že neexistuje jedna správná verze historie. A čím bouřlivější druhý život v žilách daného tématu tepe, tím víc těch verzí bude. První republika tvoří neodmyslitelnou součást naší historické paměti. Mou verzi tedy berte jako jednu z mnoha a přečtěte si něco o těch dalších verzích na odkazech v knihovničce níže.