Rok 1306 – vymření přemyslovců, je fráze, kterou bezesporu znají všichni, kdo prošli českou základní školou. Vymřeli nám Přemyslovci. Po meči. Malé děti si v té chvíli zopakují pojmy vymřít po meči a po přeslici a obohatí slovník o nové hojně užívané slovo „přeslice.”
Vymření je možná trochu eufemismus. Václav III. neumřel nijak pokojně, on byl jednoznačně zavražděn a objednavatele vraždy nikdy nikdo neusvědčil. Ani historikové nemají jasno.
Události z Olomouce z roku 1306 zapadají do českého tak trochu trpitelského příběhu.
Rok 1306. Vymření Přemyslovců: Jen si to představte...
Druhá polovina 13. století. Železný a zlatý král ovládá kromě českého království taky Rakousy, Štýrsko a další země na jihu od našich dnešních hranic. Češi mají konečně moře. Pak je zrazen, zavržen a poražen Rudolfem Habsburským (zase ti Habsburkové!) a české království se ponoří do bezvládí a anarchie. Když z toho srabu českou zemi navzdory všem předpokladům, vlastním depresím a dětským traumatům jeho syn Václav II. vytáhne a narazí na stříbrné poklady, stane se z Čech takový Katar střední Evropy. Pohádkově bohatý vládce sedí v Praze na trůně a vykládají se o něm neuvěřitelné historky. Poprvé a naposledy jsme byli takhle bohatí. Václav se svým stříbrem a obratnou diplomacií rozehraje mocenskou hru, jaká nemá obdoby. Získá pro svůj rod polskou i uherskou korunu a udělá jednu jedinou chybu, umře, aniž by hru dohrál.
Celé to impérium má udržet a ohromné české ambice má naplnit Václav III., šestnáctiletý mladík, který není tak úplně špatný, ale dělá to, co šestnáctiletí mladíci z dobré rodiny ve středověku dělávali. Hodně pije a paří s kamarády, kteří aby toho nebylo málo, nejsou z tak úplně dobrých rodin. A pak se ještě ožení, snad dokonce z lásky, každopádně dost špatně. Když přijde o Uhry a snaží se uhájit aspoň Polsko, někdo mu vrazí dýku do zad. Nebo do břicha nebo do srdce, zprávy o olomoucké vraždě nejsou kupodivu nijak sdílné.
Tak skončil slavný Přemyslovský rod.
Kdo si vraždu objednal?
Někteří kronikáři připisují vraždu české šlechtě, která už měla dost silných přemyslovských králů, kteří ji drželi pevně zkrátka. Vražda mladičkého krále, který zdaleka takovou autoritou nevládl a během proslulých pitek rozdával kamarádům statky, by ale z tohoto pohledu nedávala smysl. Dalším možným objednavatelem olomoucké vraždy by mohl být římský král Albrecht Habsburský (ano, zase ti Habsburkové), kterému už mocní a ctižádostiví Přemyslovci kazili plány dlouho. V neposlední řadě se smrt českého krále hodila jeho konkurentovi na polský trůn Vladislavu Lokýtkovi.
Žádný soudce ale neusvědčí vraha jen na základě motivu a někteří dnešní historici se domnívají, že máme zapomenout na konspirace a spiknutí. Václav si v průběhu svého krátkého, zato dost nevázaného života nadělal nepřátel dost a mohlo se jednat o prostou osobní zášť či mstu. Vraha samotného dle dobových zpráv olomoučtí měšťané chytili a roztrhali na kusy, takže nemohl nic vypovědět.
Ať tak či onak, slavná přemyslovská doba skončila a české království se na další čtyři roky ponoří do chaosu a boje o moc. Do popředí se dostanou mimo jiné tři dámy, dvě Václavovy sestry a vdova po jeho otci. Pojďme se spolu ponořit do toho chaosu a představit si hlavní aktéry. Dějepisné osnovy totiž často působí, jako kdyby přechod od Přemyslovců k Lucemburkům byl samozřejmý, automatický a plynulý. Když pak u Horažďovic, jako já, narazíte na pomníček postavený českému králi Rudolfu Habsburskému, nemáte si ho kam zařadit.
Co se dělo po roce 1306
Po Václavově smrti, zbyly v českém království tři významné dámy ve zhruba stejném věku. Vdova po Václavovi II., polská šlechtična původem z Poznaně, Eliška Rejčka. Starého krále si brala ve věku čtrnáct let, o pět let později porodila dceru Anežku a když ovdověla nebylo jí ani dvacet. O šest let starší, dcera starého krále a sestra toho právě zavražděného, Anna, byla čerstvě vdaná za korutanského vévodu Jindřicha. Nejmladší čtrnáctiletá Eliška dlela na pražském hradě a čekala na svou příležitost. Ani jedné z těchto žen nechyběla ctižádost a všechny sehrají svou úlohu.
O český trůn roku 1306 projevil zájem Jindřich Korutanský, jako manžel princezny Anny. Přestože od doby Přemysla Otakara II. české nástupnické právo znalo nárok přemyslovských princezen, české panstvo trvalo na volbě a v ní teprve vybralo Jindřicha za krále. Oprávněn rozhodovat se cítil také římský císař Albrecht. Jelikož přemyslovský rod po meči vymřel, cítil se oprávněn udělit českou korunu v léno komukoliv, koho uznal za vhodné. Českým králem se tak měl stát jeho syn Rudolf, jako český král první.
Rudolf I. vládl od otcova nástupu na trůn v Rakousích a ve Štýrsku, takže se se svým sousedem Jindřichem z Korutan znal. Dokonce ho podporoval, když měl Jindřich problémy se svou šlechtou doma. Teď spolu ale soupeřili o českou korunu. S pomocí svého otce se Rudolfovi podařilo Jindřicha s Annou Přemyslovnou ze země vyhnat a s využitím diplomacie a úplatků získat na svou stranu českou šlechtu. Významné šlechtice dosadil do významných úřadů a oženil se s vdovou po starém králi, Eliškou Rejčkou. Potom už nic nestálo v cestě korunovaci prvního Habsburka na českém trůně.
Čeští kronikáři nezanechávají o tom jednom jediném roce Rudolfovi vlády nijak příznivé zprávy, ale čeští kronikáři nebývají objektivní, píší vždy na něčí zadání. Rudolf určitě hodně šetřil, což ve středověku nebylo považováno za ctnost. Pravý rytíř utrácel a na peníze nehleděl. Rudolf ovšem převzal královskou pokladnici v žalostném stavu a nic jiného, než škudlit mu nezbývalo. Rudolfovi se kvůli spořivosti přezdívalo „král Kaše.” Je ale dost dobře možné, že kaše se na královském dvoře nevařila proto, že je levná, ale spíš proto, že se dobře tráví. Rudolf asi trpěl chronickými zažívacími problémy, žaludečními vředy nebo autoimunitní Crohnovou chorobou.
Chaos ovšem slavnostní korunovací v Praze nekončil. Jindřich Korutanský se nehodlal jen tak vzdát a na jihu země měl své příznivce podporované bavorským vévodou. Rudolf tedy vytáhl směrem na jih, aby odbojné šlechtice pokořil, ale v průběhu tažení u Horažďovic náhle zemřel. Kronikáři uvádí jako příčinu úmrtí úplavici, tento údaj najdete i v učebnicích dějepisu. Nicméně, úplavice je vysoce infekční nemoc a ve vojenském táboře nezemřel nikdo kromě Rudolfa. Mohl být tedy klidně otráven nebo ho dostihla některá z jeho chronických chorob. Vzhledem k manželství s mladou a pověstně krásnou Eliškou Rejčkou se také začaly šířit pověsti, že zemřel na následky příliš intenzivní konzumace svého manželství.
Až budete v létě sjíždět řeku Otavu, budete patrně zastavovat před jezem Svaté Pole (ne, vážně před ním zastavte a prohlédněte si ho, je to záludný jez). Jez se přenáší nebo případně za nižšího stavu sjíždí vlevo. Vy ale zastavte vpravo a vystupte na břeh. Jez vypadal určitě jinak, pokud tam roku 1307 nějaký byl, ale ráz krajiny se příliš měnit nemusel. Před vámi se rozprostře rovinatá krajina a pole, prostě ideální místo, kde mohl stát vojenský tábor v 14. století. Můžete si barvitě představit stany vojáků, zaposlouchat se do frkání koní a praskání ohňů, sledovat vojáky, jak nabírají vodu v řece Otavě. Možná spatříte, jak vodu nabírá uplakané páže, které ji nese žíznícímu a v horečkách trpícímu Rudolfovi. Když vystoupíte na pravém břehu pod jezem a popojdete pár metrů, najdete pomníček, který zde tomuto jeden rok vládnoucímu králi místní zanechali. Tak tady, u jezu Svaté Pole (jako mnoho nerozumných vodáků, kteří ho sjíždí za vysokých stavů) zanechal svůj život Rudolf I.
Následoval naprostý chaos. Jindřich Korutanský se chopil své šance a vtrhl do Čech. Annu zanechal v Tyrolích, což byla zásadní chyba, protože čeští páni i měšťané přemyslovské princezny milovali a Annina přítomnost by mu zajistila víc podpory. Nicméně chystalo se válečné tažení, protože Habsburkové se nechtěli trůnu vzdát. S podporou svého císařského otce vtrhl do Čech Rudolfův bratr Fridrich, řečený Sličný. Na jeho stranu se postavila podruhé ovdovělá královna Eliška Rejčka se svými věnnými městy. Habsburkové ale prohráli a museli z Čech odtáhnout. Následně se Fridrich vydal řešit problémy s nástupnictvím také v říši, když byl jeho otec Albrecht zavražděn svým synovcem Janem. Habsburkové se tak na chvíli přestali do českých poměrů míchat.
Jindřich Korutanský mohl nerušeně vládnout a třeba s Annou Přemyslovnou založit v Čechách korutanskou dynastii. Ale Jindřich nebyl z nejschopnějších panovníků, jeho rakouští sousedé vytrvale plenili Tyroly a Korutany, a útrapami zmožená tyrolská šlechta se proti němu bouřila. Česká pokladna zela prázdnotou, čeští páni si zvykli rozhodovat a nový král se jim začal zajídat. Silná skupina kolem nejmocnějších šlechticů držela krále v šachu, bojovala o moc s měšťany a v zemi vládla tak trochu anarchie. Proto se už od roku 1309 ozývaly hlasy, které navrhovaly vyměnit tohoto tyrolského krále za někoho nového. Něco jako když ligové týmy mění trenéra, když se jim přestane dařit.
Lucemburkové - konečně
Konečně se dostáváme k roku 1310, k roku nástupu Lucemburků. Na hradě tou dobou dorůstala do krásy mladší Přemyslovna, Eliška. Po otci ctižádostivá, snad ještě víc než starší Anna. Na Jindřicha zanevřela, když jí chtěl provdat pod úroveň za svého příznivce. Eliška se mu tehdy vzbouřila a hrozila vstupem do kláštera. Navíc si živě pamatovala slavné časy za otcovy vlády a viděla, že tento Jindřich české země určitě nepozvedne. Naopak, země se nořila do stále většího marastu a zlaté časy byly v nedohlednu. Když ji tak do svých plánů zasvětili Jindřichovi odpůrci, nenechala se dvakrát pobízet. Tentokrát se jí totiž nabízel sňatek nad jiné vhodný.
Říše měla nového krále, a později císaře, Jindřicha VII. Vévodu z malého Lucemburska, kterého na římský trůn víceméně posadil mocný francouzský král v mylné představě, že Lucemburkové budou skákat, jak on píská. Místo toho ale pomohl vytvořit novou panovnickou dynastii římských králů a císařů a také nepřímo pozvednout české království. Jindřich nevěděl o Praze nic, když ho poselstvo z Čech zastihlo.
Češi žádali, aby jako římský král udělal v českém království pořádek a dosadil na trůn svého jediného čtrnáctiletého syna Jana. Jindřichovi se nechtělo. Nebyl hlupák, pochopil sebevědomé pohledy českých pánů. Zjistil si něco o chaotických poměrech v českém království a dovtípil se, že Jan to nebude mít snadné. Nechtělo se mu posílat do této zvláštní země, o které ještě před pěti lety kolovaly neuvěřitelné zkazky, svého dědice. Zrovna teď, když chystal cestu za římskou korunou. Chtěl to odložit, chtěl českým šlechticům předhodit bratra Walrama, dospělého a protřelého rytíře, který by udělal ten pořádek, o který oni žádají.
Čeští páni trvali na svém, chtějí Jana, královského syna nebo nic. Podle kronikářů Jindřicha, Jana i královnu Markétu přesvědčila krásná, tehdy dvacetiletá princezna Eliška. Jan nechtěl jinou, Markéta ji chtěla pro svého syna a bylo rozhodnuto. Těžko říct, zda kronikářům věřit, také zamilovanost a lidské city občas rozhodují dějiny. Někteří čeští historici ale celou záležitost s Walramem považují za nesmysl nebo za pouhou vyjednávací berličku.
Faktem je, že česká koruna představovala trofej, která stála za trochu rizika, a nakonec Jan do Čech s Eliškou odcestovali.
Pro Jana to bylo velké štěstí. Teď byl českým králem a mohl rozehrát diplomatickou hru na evropské úrovni. Kdyby zůstal v Lucembursku, jeho kariéra by byla o poznání složitější, protože Jindřich o tři roky později, beznadějně zapleten do italských poměrů zemřel buď následkem nějaké náhlé infekce nebo otravy a Lucemburkové na chvíli římský trůn ztratili.
Rokem 1310 tedy končíme dnešní vyprávění. Teď už víte, že přechod mezi Přemyslovskou a Lucemburskou dynastií rozhodně nebyl ani hladký, ani samozřejmý. Mohli jsme mít za krále Habsburky nebo Tyrolské vévody. Rozhodovala zde vůle či zvůle české a tyrolské šlechty, ambice českých princezen, mylná kalkulace krále v Paříži, autoimunitní nemoci nebo dokonce rodinné msty.
Příběh také napovídá, že Habsburkové se skutečně nezjevili v našich dějinách náhle v 16. století a že vztahy s rakouskými zeměmi ve středověku nikdy nebyly bez komplikací. Že dějiny českého království nemůžeme vykládat izolovaně, ale pouze v evropském kontextu.
Dějiny jsou totiž jako život, nic v nich není samozřejmé.
A pokud kromě Rudolfa I. chcete poznat i Rudolfa II., pokračujte na tento článek.
Čeští panovníci na tričku nebo na hrnku?
Máme!
Stáhni knihu zdarma, odebírej newsletter
Mikropříběhy z dějina a odpovědi na otázky dneška v e-booku zdarma. Newsletter plný informací a novinek ze světa historie (a kdykoliv se můžete odhlásit).
