Pražská defenestrace hodinu po hodině. Co se tehdy stalo a proč?

V přeplněné české královské kanceláři na hradě se pro politické dusno nedá dýchat. Někdo bude muset z okna ven. Ale proč zrovna oni? A co ten chudák písař?

22. května 1618: den před pražskou defenestrací

8.00–9.00 Zakázaná schůzka

Ve sněmovním sále Karolina na pražské Malé Straně to vře. Mladí, staří i ti v nejlepších letech se překřikují, emoce jedou naplno. Jindřich Matyáš Thurn rázně vstane a udeří pohárem vína o lavici, aby si získal pozornost. Hlavy se otočí jeho směrem, jeho vojenský postoj a rozhodný výraz zastaví veškeré námitky. Koneckonců, jestli někdo ví, co dělat, nebudou se hádat. Potřebují vedení, jsou zoufalí. „Půjdeme na hrad, zjistíme, jak to celé je,“ prohlásí Thurn. „Ale my víme, jak to je,“ namítá Budovec z Budova, aniž by se postavil. Nemusí na sebe upozorňovat, jeho věk a zásluhy o nekatolickou věc mu dávají jistá privilegia. „Císař Matyáš nejenže nepřijal naše požadavky, on dokonce prohlásil naše sněmování za nezákonné a hrozí potrestáním. Tak to je, co chceš zjišťovat, Jindřichu?“ „Nevěřím,“ začal Thurn potichu, ale pak se do jeho hlasu vrátila ona rozhodnost. „Nikdo z nás tady nevěří, že císař by jednal tak proradně. Hájíme jeho právo, jím podepsaný Majestát, který katolíci v zemi porušují. To psaní nepřišlo z Vídně.“ „Navíc,“ přihlásil se ke slovu mladý Vilém z Lobkovic, „není možné, aby odpověď na naše požadavky dorazila z Vídně tak rychle. Proto tomu nevěříme, Václave. To oni ho napsali.“ Při slově „oni“ to v sále zašumělo, každý věděl, koho má mladý horkokrevný Lobkovic na mysli. Královské místodržící Slavatu s Martincem. Ty dva, kteří se drží v císařské přízni a kteří v zemi porušují náboženské svobody, porušují Majestát, zavírají protestantské kostely, nutí poddané chodit ke zpovědi. „To oni porušují mír v zemi,“ dokončil Lobkovic. „Oni a tvůj milý příbuzný Popel z Lobkovic,“ doplnil Thurn a mladík sklonil provinile hlavu, příbuzné si nevybíráme. „S Lobkovicem by se dalo domluvit, od něj třeba něco zjistíme,“ zkusil Budovec. Třeba se ještě podaří vášně uklidnit. „To sotva,“ odfrkl si Thurn. „Kancléř Lobkovic by nás nejradši nechal všechny viset. Navíc je se svým císařem ve Vídni. A na další písemnou odpověď čekat nehodláme. Jdeme na hrad.“ Někteří ze shromážděných zvedli bojovně hlavy, jiní udělali krok zpět, snad ze strachu, snad z překvapení.Nakonec se ale usneslo, že delegace vedená Thurnem, Lobkovicem a Kašparem Kaplířem ze Sulevic se vydá na hrad vyslechnout místodržitele.

Jeden ze strůjců pražské defenestrace: Jindřich Matyáš z Thurnu

9.00–9.30 Delegace se vydává na hrad

Budovec pozoroval horké hlavy mladých i starých, jak se hrnou do průvodu. Ti opatrnější pro jistotu zamířili domů, pokud se něco zvrtne, budou jistě tvrdit, že v Karolinu vůbec nebyli.Budovec spatřil Thurna, jak rázným krokem přichází k němu. Thurn byl rozený vůdce a tu chvíli si vychutnával. Starého Budovce ale uznával jako nikoho jiného, neodešel by bez jeho požehnání. Ne v této chvíli, která kdoví proč působila jako chvíle rozhodnutí. „Takže na hrad, Jindřichu?“ optal se Budovec s lehkým povzdechem. „Na hrad,“ opáčil Thurn s náznakem pokory v hlase. „Zjistit, jak je to s tím císařovým psaním, že?“ zeptal se Budovec. „Přesně tak, promluvíme si s nimi,“ odpověděl Thurn rázně. „Promluvíte si…“ „Ano, na to přece máme právo, ne snad?“ „Právo na to jistě máte, Jindřichu,“ opáčil Budovec s patrným odevzdáním v hlase. „Jen by mě zajímalo, proč jste všichni ozbrojeni…“ Starý královský palác nebyl od místa srazu daleko, ale po cestě do strmého kopce leckteré horké hlavy vychladly. Proto Thurn kráčel rychle, nechtěl, aby ztratili odvahu. A oni ho následovali, čerpali sílu z jeho vojenského kroku a nenechali se vyvést z míry měšťany, kteří zvědavě vykukovali z oken. Ale jen opatrně, nálada v Praze byla napjatá, rozčílený dav ozbrojených šlechticů mohl znamenat leccos.

18.00–19.00 V malostranském domě u Smiřických

palác smiřických — Palác Smiřických, místo tajné schůzky

Thurn popíjí víno a tváří se zádumčivě.„Vyrazili s námi dveře,“ prohlásil po chvíli s odporem. „Tak zlé to zase nebylo. Přečetli nám císařovu odpověď, opis nám na vyžádání vydali…“ odvětil klidně Budovec. „Císařovu odpověď, nevěřím, že to psal císař,“ zavrtěl hlavou Thurn. „Nevěříš, nebo nechceš věřit?“ ptal se starší šlechtic významně. „Jsou to bídáci,“ pokračoval Thurn. „Škodí naší zemi. Musíme je odstranit.“ Zavládlo ticho, které přerušovalo jen kašlání mladého Albrechta Jana Smiřického. Šokován Thurnovým prohlášením se zakuckal. „Odstranit?“ opakoval mladík nevěřícně, když nabral dech. „Ty chceš prolít krev královských místodržících.“ „Kdo mluví o krvi,“ dodal do té chvíle mlčící Vilém Václav z Roupova. Tomu se líbilo, jakým směrem se řeči vedou. „Máš tu, Jane, někde text císařova Majestátu? Hlavně Porovnání, které upřesňuje, co se stane s těmi, kdo ruší mír mezi vyznáními. Na něco bych se rád podíval.“ Jan Albrecht vyskočil, mohl zavolat sluhu, ale potřeboval si utřídit myšlenky v tiché chodbě. Věci se hýbaly nějak rychle. Když se vrátil, nesl v ruce několik listin, a když je Vilémovi z Roupova podával, marně se snažil uklidnit třas v rukou. „Tady to je,“ Vilém z Roupova neskrýval uspokojení v hlase, když podával Thurnovi dokument. Jindřich Matyáš z Thurnu se neubránil spokojenému úsměvu, když četl: „… a v to zavázali se, že chtějí stále podle sebe státi a jeden od druhého pod pokutou vyhození z okna se neodtrhovati.“

23. května 1618: Den pražské defenestrace

8.00–8.30 Pražská místodržitelská kancelář, Starý královský palác Pražského hradu

„Víme, co vlastně chtějí?“ tázal se Vilém Slavata z Chlumu svého kolegy, pohodlně usazen v polstrovaném křesle, zatímco sledoval, jak sluhové stěhují nábytek. Stavové oznámili návštěvu, mělo jich být hodně. Nejvyšší úředníci českého království chtěli dát najevo dobrou vůli, nechali tedy vyklidit mnoho místností, aby se sem urození pánové vešli. „Protestovat, patrně,“ pokrčil rameny Bořita z Martinic. Nechtěl se nechat vyvést z míry. Včera sice pro jistotu upozornil otce jezuity, aby se chovali s největší opatrností, protože se stavové můžou pokusit nějakou provokací vyvolat vlny násilností ve vroucích pražských ulicích. Ale dlouho dlel ráno na modlitbách, aby byl před následujícím jednáním zcela klidný a nedal kacířům ani náznakem najevo strach. Zastupoval královskou korunu, císaře a svatou církev, právo bylo na jejich straně.

9.00–10.00 Česká dvorská kancelář

Malé místnosti české kanceláře, ve kterých došlo k pražské defenestraci, opravdu tam nebylo mnoho místa.

V malých místnostech oddělených dveřmi se dav ozbrojených šlechticů zdál ještě mohutnější než na nádvoří královského paláce a místodržitelský písař Fabricius se neubránil strachu. Ať se stane cokoliv, on je jen písař, že? Bude zapisovat a bude se ze všech sil soustředit na to, aby se mu neroztřásly ruce, jeho se to přece netýká, že. Co ale budu zapisovat? Čeho budu svědkem? Honilo se Fabriciovi hlavou. Hádali se o tom, kdo odradil měšťany od účasti na stavovském sněmu. Výborně, zajásal Fabricius, pan Slavata tuto otázku očekával a má připravenou odpověď. Ale po chvíli planého vysvětlování si vzal slovo Matyáš z Thurnu, mluvil úsečně, věcně a tvářil se nesmlouvavě. Udeřil na pány místodržící otázkou:„Jak jste jeho císařskou milost přemluvili k tomu, aby nám odpověděl tak proradně?“ Fabriciovi skoro spadla brada. Všichni věděli, že císař Matyáš nepatřil k nejrozhodnějším panovníkům, ale aby naslouchal Slavatovi s Martincem? „Pánové,“ vložil se do diskuze nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka, „jistě chápete, že královští úředníci vázaní nejpřísnějším slibem tajemství a důvěry svému císaři by vám nemohli dát odpověď, ani kdyby tomu tak bylo.“ Pokud bylo Šternberkovým záměrem uklidnit situaci, docílil pravého opaku. Ozýval se křik a rozčílené hlasy. A Fabricius se už třasu rukou neubránil. Pánové se hádali a on nestíhal zaznamenávat jednotlivé promluvy. Následně se pan Colonna z Felsu obrátil k davu shromážděných: „Nikdo z nás nevěří, že tu proradnou odpověď psal císař, že?“Odpovědí mu bylo souhlasné mručení. „Věříme, že ho napsali zde přítomní pánové Slavata a Martinic. Rušitelé klidu, kteří utlačují naše nekatolické bratry, porušují náboženský mír v zemi.“ Souhlasné mručení se rázem proměnilo. Někteří vykřikovali, z výrazu jiných bylo jasné, že by se raději rychle vytratili, aby se následujícího dění nemuseli účastnit. Ale dav byl v kanceláři tak namačkaný, že vycouvat už nešlo. Zatímco Bořita s vyděšenýma očima pronášel modlitbu k Panně Marii, Slavata se rozhodl zachránit situaci. „Pánové,“ oslovil dav klidným hlasem, „to jsou závažná obvinění a já se podrobím výslechu a soudu stejně jako moji kolegové. Ale věřím, že zemský soud shledá, že jsme nevinní.“ „Žádný soud,“ prohlásil Vilém z Lobkovic. „My jsme zemský sněm, my jsme soud. Bratře, přečti rozsudek.“ Fabriciovi vypadl brk z ruky a neslyšel celé znění rozsudku, zaslechl jen poslední slova.… budou odsouzeni a na místě potrestáni… „Všichni?“ zeptal se nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka stísněným hlasem. „Pane purkrabí,“ uklonil se Vilém z Roupova, „všichni víme o vašem vstřícném zacházení s poddanými podobojí. Podepsal jste císařův Majestát a náboženskou svobodu dodržujete. Mír v zemi nerušíte. Prosím, mí kolegové vám uvolní cestu.“ Když se Šternberk nehýbal, Thurn ztratil trpělivost a popadl ho za paži. „Adame, měj rozum a odejdi, mohlo by se ti stát něco nepříjemného.“

Johann Philipp Abelinus, Pražská defenestrace

11.00 U okna královské místodržitelské kanceláře

Martinic věděl, že je čeká smrtelný pád. A věděl, že stavové ho odsoudili k smrti. Ale nedokázal se bránit. Oni byli ozbrojeni, on ne. Uměl se bít, ale toto byla úplně jiná situace. Dav se k němu blížil a on couval k oknu. Když za zády rukama nahmatal okenní rám, zavřel oči a hlasitě vzýval Pannu Marii. Nepochyboval, že se s ní brzy shledá.

11.15 Hradní příkop pod okny místodržitelské kanceláře

Martinic otevřel oči, kutálel se ze stráně a marně se snažil zastavit sešup. Zachytil se kořene stromu a posadil se. Žije, jak je to možné? On žije.„Panno Marie, děkuji, děkuji, že jsi pode mnou rozprostřela svůj háv,“ začal, když si uvědomil, že slyší křik. Pokřižoval se a vstal. Spatřil Slavatu, jak se drží rámu okna a křičí. Strkali do něj, neudržel se. Martinic bezmocně sledoval, jak se jeho přítel udeřil do hlavy o zeď a dopadl bezvládně na zem, kde se stejně jako on kutálel ze svahu. Martinic spěchal, aby mu pomohl.Třeba taky zázrakem přežil, uvažoval, když vtom znovu zaslechl křik.Zvedl hlavu a viděl písaře Fabricia, jak letí z okna dolů. K Martinicovu údivu ovšem písař rychle po dopadu vstal a utíkal na druhou stranu.Výborně, pomyslel si Martinic, tak jsem tady na to sám. „Hej, příteli,“ zatřásl šetrně s bezvládným Slavatou, „budeš muset vstát.“Ohlušující rána. Další. Stříleli po nich. Nikdo asi nečekal, že přežijí, proto neměli nabité a připravené muškety a začali střílet až teď.„Viléme,“ zatřásl Martinic s přítelem důrazněji, „já tě sám neunesu.“ Slavata otevřel oči a vrávoravě se postavil na nohy, než znovu upadl.„Kde jsme?“ zamrkal přihlouple. „Opři se o mě a pojď,“ vyzval ho Slavata. „Víc vědět nepotřebuješ.“

11.45 Lobkovický palác na Pražském hradě, hlavní brána

„Otevřete!“ křičel Martinic zoufale na vrata a ohlížel se přes rameno. Couvl, když se ve vratech objevily stráže. „Jsem královský místodržící Bořita z Martinic. Přítel kancléře Lobkovice a přítel paní Polyxeny. Žádáme vaši paní o ochranu.“ Strážný neváhal, protože slyšel dupot davu, který očividně Martinice a jeho zakrváceného kolegu pronásledoval. A i kdyby náhodou pan šlechtic lhal, uvnitř si s ním poradí také. Paní Polyxena už bude vědět, co dělat.

12.00 Přijímací sál Lobkovického paláce

„Proboha,“ pronesla Polyxena z Lobkovic, manželka nejvyššího kancléře Zdeňka Popela z Lobkovic, když zjistila, v jakém stavu je Vilém Slavata. Martinic a stráže ho do sálu přinesli bezvládného, síly ho opustily. „Přiveďte felčara,“ poručila. Nalila víno a podala ho Slavatovi. „Co se vám stalo, příteli?“ Martinic se na ni podíval a sotva se bránil slzám úlevy. Přišla mu krásnější než kdy dřív. Zvenku už se ozýval křik, ona mu podávala víno a ani se jí netřásly ruce. Připadala mu jako anděl, jako Panna Marie, která ho dnes zachránila. „Paní,“ ozval se strážný od dveří, „ti pánové venku žádají, abychom jim místodržící vydali.“ „Vyřídím to s nimi,“ prohlásila Polyxena rázně a vstala. „Jsou ozbrojeni,“ upozornil strážný nervózně. „No a?“ odvětila paní domu. „Vy také a půjdete se mnou. Nejvýznamnější české šlechtičně neublíží. Neublíží ženě.“ „Paní…“ začal strážný. „Ale no tak, Martine, znám je, znám je všechny. Jsme tu v Čechách přece jen jedna rodina.“ Strážný si odpustil významný pohled směrem ke krví zbrocenému bezvládnému Slavatovi. Jeho paní jistě věděla, co dělá, a taky chápal, že její slova nebyla určena tak úplně jemu.

Václav Brožík, Polyxena ochraňuje Slavatu s Martincem

12.15 Brána Lobkovického paláce

„Nepřipadá v úvahu, pánové,“ prohlásila Polyxena klidně. „Ani jeden z pánů není schopen cesty, jsou zranění.“ „Paní z Lobkovic,“ začal Matyáš Thurn, „nepleťte se, prosím, do zemských sporů. Na naší straně je zákon, který říká, že mají být potrestáni.“ „Pane z Thurnu,“ pohlédla mu Polyxena přísně do očí, „nevím nic o zemských sporech. Na mé straně je zákon Kristův, který říká, že zraněným a pronásledovaným máme pomáhat. A jestli jim chcete ublížit, musíte napadnout tento dům a přísahám, že já sama je budu bránit.“ Thurn byl voják a věděl, kdy je poražen. Nikdo z přítomných by se neodvážil zaútočit na dům paní Polyxeny, první dámy království. A nikdo z nich jí nechtěl ublížit. Rozhodně nebyla v tomto sporu nestranná, jistě už vyslala posly k manželovi do Vídně, měla zvědy po celé Praze, a možná už dřív, než se sem místodržící dostali, věděla, co se dělo v kanceláři. Ze všech domů v celé Praze si Martinic vybral tu nejlepší skrýš. Tady na ně nemohli. Mohli pronásledovat možná bezvýznamného písaře, kterého prý už spatřili kdesi na Králově a který už sedlal koně, nepochybně k cestě do Vídně. „Vyřiďte pánům místodržícím, má paní,“ uklonil se znovu Thurn, „že očekáváme zprávu hned, jak budou schopni dalšího jednání. Soudní přelíčení bude pokračovat.“ „Ráda vaši zprávu vyřídím,“ usmála se Polyxena. „A jste si jist, že vy a ctěný pan z Roupova nepřijmete pozvání na pohár vína? Vypadáte uříceně.“ To tak, proběhlo hlavou Thurnovi. Překročíme práh tvého paláce a povezeme se do Vídně k císaři v okovech. „Děkuji, má paní, půjdeme,“ usmál se na oplátku. Polyxena sledovala procesí, jak odchází od jejích dveří, a potichu pronesla poděkování Panně Marii. Otřela si zpocené dlaně o sukni a povzdechla si. „Věděli jsme, že ta chvíle přijde,“ pronesla k mlčícímu strážnému. „Teď čeká české království jen to nejhorší. Škoda.“Tím se loučíme s aktéry českého stavovského povstání. Tento týden vyšel také podcast, který shrnuje dění během pražské defenestrace a vkládá ho do kontextu 17. století.

Ke kontextu také najdete další příspěvky v knize Restart dějepisu, pokud máte rádi můj beletristický styl, tak z ní budete nadšení.