Rudolf II. nepřestává fascinovat. Když si zadáte dotaz “Rudolf druhý” do vyhledávání, zjistíte, že Češi se nejvíc zajímají o to, jakými nemocemi tento císař trpěl.
Rudolf II. trpěl duševní chorobou, určitě maniodepresivní psychózou, paranoiou a patrně i schizofrenií. Dost možná měl také syfilis, kterým v jeho době trpěl kdekdo.
Rudolfova duševní nemoc rozhodujícím způsobem ovlivnila jeho vládu. Když ho politika nebavila, stáhl se do pozadí a nechal své katolické úředníky, ať zatočí s nekatolíky. Když ho zachvátil panický strach z bratra Matyáše, podepsal Čechům náboženskou svobodu, tzv. Rudolfův Majestát.
Rudolf II. a Rudolfínská Praha
Do Prahy utekl před svými příbuznými, kteří přiživovali jeho paranoiu. Praze ale tento jeho útěk přinesl dlouho nepoznaný lesk a slávu. Rudolfinské sbírky, manýrismus, Arciboldo, Johannes Kepler, barevný dvůr plný alchymistů a mystiků, to všechno vykvetlo v Praze. Rudolfínská Praha byla centrem tehdejšího světa, střídali se zde diplomaté a velvyslanci. To všechno proto, že se Rudolf II. zoufale bál svých příbuzných.
Lze tak říci, že to, za co česká národní paměť Rudolfovi vděčí, pramenilo v jeho duševní chorobě.
Na druhé straně Rudolf má na svědomí také méně pěkné věci: třeba pozvání nelítostného pasovského vojska do Čech roku 1611, které vraždilo a pálilo celou cestu z Jižních Čech až do Prahy a potom na Malé Straně.
Zajímá vás, kdo byl Rudolf II.?
A co se vlastně skrývá pod názvem Rudolfův Majestát?
A abych vás trochu naladila, nechám vás nahlédnout do mysli několika aktérů událostí z 9. července 1609.
9. července 1609.
Obraz první
Nejvyšší kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic práskl dveřmi císařské ložnice. Ano, ložnice, až tak daleko to došlo. Císaře si musel najít až v jeho ložnici. Rudolf si přikrýval hlavu polštářem, když mu kancléř oznamoval, že tohle nikdy, nikdy nepodepíše. Císař se musel zbláznit: dát kacířům náboženskou svobodu? Pohřbít všechno, o co se tady katolíci snažili? To žádný dobrý katolík nemůže podepsat. To císař, katolický císař, Habsburk, přece nemůže podepsat. Když Lobkovic zvýšil hlas, Rudolf se na posteli posadil a na chvíli se vzchopil. Vzpomněl si, že je císař a že takhle se s ním mluvit nemá, ale hlas se mu lámal a v očích měl strach. Kancléř ho nenechal domluvit, otočil se a práskl dveřmi. Bůh pomáhej tomuto království…
Obraz druhý
Spěšný posel přijel na dvůr Rudolfova bratra Matyáše.
„Pane, Češi slíbili v Praze císaři podporu.”
„Jen tak? Zadarmo?”
„Podepsal jim náboženskou svobodu, pane.”
Na Matyášově tváři se rozlil spokojený úsměv. Bylo mu jasné, že tímto krokem ztratí Rudolf i ty poslední příznivce v Habsburském mocenském táboře.
„Takže bratr si podřezal svou poslední větev…”
„Ale pane, já to nechápu, vždyť vy jste podepsal náboženskou svobodu Moravanům už před rokem?”
„To sice ano, ale já nejsem císař. A nejsme v Praze. Zatím…”
Obraz třetí
Václav Budovec z Budova seděl u svého stolu a hleděl na dno prázdného poháru. Mohl by slavit. Dosáhl u Rudolfa podpisu Majestátu. On a všichni nekatolíci mají v Čechách svobodu vyznání. Co víc, náboženská svoboda platila pro každého, i ty nejposlednější z posledních v českém království. Protože před Bohem jsou si všichni rovni. To ani poddaní v říši nemají. Budovec by mohl slavit, ale nějak mu víno v ústech hořklo.
Rudolf sice podepsal, ale kdyby pohled mohl zabíjet, byli jsme v té chvíli všichni mrtví. Teď je z něj troska, schovává se před světem, ale až se trochu vzmuží, pomstí se, tady to nekončí. A Majestát? Máme ho, ale Lobkovic ho nepodepsal. Ukázal všem katolíkům, že pro něj to neplatí. Katolíci se s tím nesmíří, ani u nás, ani v Evropě. Tímhle to nekončí.
Budovec se nemohl zbavit pocitu, že ty nejhorší boje má české království před sebou. A co hůř, on už stárne a ztrácí sílu. Povzdechl si a dolil pohár vínem až po okraj…
Obraz čtvrtý
Rudolf ležel na svém loži a tiskl si polštář na hlavu. Stále slyšel kolem sebe kroky a hlasy. Komorník tvrdil, že v ložnici ani za dveřmi nikdo není, ale Rudolf je slyšel. Domlouvali se. Každou chvíli ho přijdou zardousit. Matyáš je uplatil. Teď jim podepsal, co tak dlouho chtěli, už ho nepotřebují. Ale musel to podepsat. Copak to nikdo nechápe? Viděl jejich pohledy, viděl ruce připravené na jílci meče (i když opakovaně tvrdili, že nejsou ozbrojeni, věděl, že lžou), stačilo zaváhat a podřízli by ho jako psa. Rudolf chtěl křičet, ale hrdlo mu svíral strach. A jazyk se mu lepil na patro. Už nepil ani víno, ani vodu. Otrávit císaře je přece tak jednoduché…
Chcete číst dál?
