Jednou v roce na Vánoce v dějinách

Říká se, že jednou v roce na Vánoce by měl být klid. Vánoce jsou přeci svátky klidu, míru a pokoje. Ne vždy to ale aktéři dějinných událostí dodržovali. Asi to můžeme odpustit muslimům v Libyi, kteří vyhlásili nezávislost na Itálii právě o Vánocích roku 1951. Všichni víme, že muslimové Vánoce neslaví.

Ale jedna událost notně narušila pokojné prožití svátků a zaslouží si naší pozornost. Copak aspoň jednou v roce na Vánoce nemůže vládnout pokoj a klid?

Korunovace Karla Velikého

V úvodu své knihy History and Memory si položil otázku: Jakou funkci má historická událost? A hned si také odpověděl: Dvojí. Za prvé: událost ovlivňuje chod dějin. Za druhé: událost se stává dějepisným učivem.

Divadlo Járy Cimrmanna

Od Járy Cimrmanna by si Karel Veliký ovšem vysloužil ohromnou pochvalu. Datum jeho korunovace – tedy 25. prosinec roku 800 si pamatuje snad každý. A v žákovských knížkách se to hemží jedničkami, jak pravil klasik. Druhou funkci zmíněné události tedy chápeme. Ale co ta první? Jaký význam v sobě vůbec moment, kdy papež Lev III. v Římě vložil císařskou korunu na skráně franckého krále, obsahoval?

Rozdrobená Evropa

Když učím studenty prvního ročníku úvodu do studia dějepisu pomocné vědy historické – tedy druhy písma, právnických dokumentů nebo míry a váhy, historický vývoj kopíruje vždy stejnou linku. Po rozpadu západní části římské říše (rok 476) vládne chaos. Od 9. století v průběhu tzv. karolinské renesance (kulturního působení na dvoře Karla Velikého) se písma, formy latiny, míry a váhy lehce sjednocují.

Tato kostra platí pro většinu kulturních oblastí. Římská říše se nerozpadla roku 476, jak se dodnes učí. Postupný rozpad probíhal před tímto rokem a ještě dlouho po něm. Ale ke konci 5. století se nerozpadalo původně jednotné kulturně latinské prostředí po politické stránce. Ztráta jednoty se projevila především v kulturní oblasti. Jednotlivé barbarské národy používají své jazyky, své písmo, své míry a váhy.

Jako jednotící prvek působí církev, která přebírá latinskou vzdělanost. Ale ta má dost starostí s tím, jak křesťanství pohanům vysvětlit a přizpůsobit (nezapomínejme, že původně anticko-židovské náboženství se v této chvíli barbarizuje, přijímá především germánský naturel). Církev tak vzdělanost a kulturu spíše uchovává, než předává dál.

Francká říše

Na troskách vzniká francká říše, jejíž vládci se se střídavými úspěchy snaží sjednocovat velkou část západní Evropy. Kulturní sjednocení za tím politickým pokulhává ještě víc. Ale christianizace Evropy v této době (5. – 8. století) pokračuje v plném proudu a zakládají se kláštery jako centra budoucí vzdělanosti a kultury. Skutečné sjednocení ovšem přichází právě s Karlem Velikým. Výbojná politika tohoto panovníka ho zavedla roku 800 právě až do Itálie. Ovládl území patřící germánským Langobardům, prohlásil se italským králem.

Obnovením císařství pak založil tradici, která bude trvat až do 16. století. Tedy zvyk, že císař římské říše (později Svaté říše římské) si pro císařskou korunu jezdí do Říma k papeži. Musí přitom projít vytrvale odbojnou Itálií, která formálně tvoří součást říše. Tato “římská jízda” se stane největším projevem moci středověkých císařů. Protože italští pánové a italské republiky se jako součást říše nikdy moc necítili. Aby obrovskou říši udržel pohromadě, uchýlil se Karel také ke správním reformám, které ho přetrvaly.

Karlova říše se po jeho smrti poměrně rychle rozpadla. Na západní a východní polovinu. (Itálii nechme stranou). Z té západní vznikla – hodně hrubě řečeno Francie. Z té východní potom Svatá říše římská – mnohem později Svatá říše římská národa německého a ještě později Německo. Evropská unie každoročně uděluje v Cáchách (oblíbeném centru Karlovy moci) Cenu Karla Velikého pro evropskou myšlenku nadšenému mládí. Nutno připomenou, že Karel Evropu sjednocoval postaru – ohněm a mečem. A vládl tak, jak bylo v raném středověku obvyklé – ze sedla koně. Kde byl král/císař, tam platil zákon. Kde nebyl, inu, občas někdo povstal, občas někdo odpadl od křesťanství, občas někdo vyplenil sousední území. Karel proto nemohl centrum moci stavět pouze v jednom místě. Nejčastěji pobýval v oblíbených Cáchách. Ovšem moc musel vykonávat při neustálém cestování po říši. Tak snad také v tom se současná Evropa inspirovala.

Karolinská renesance

Bezpochyby největší změnu pro budoucnost nepřinesla Karlova politika, nýbrž jeho kulturní činnost. Na své dvory si zval učence a umělce, zakládal kláštery. Oficiálně zavedl tzv. karolinskou libru jako základní jednotku hmotnosti. Tím do budoucna významně přispěl k sjednocení měr a vah. S touto reformou úzce souvisí prosazování nového měnového systému založeném na stříbrném denáru. Na jeho dvoře vzniklo nové písmo tzv. karolina neboli karolinská minuskula, kterou se psalo dalších několik stovek let.

Díky reformě správy a snaze udržet moc také v této době dochází ke sjednocení právní kultury. Vzniká a šíří se románský sloh. S určitou nadsázkou lze říct, že právě Karlovým působením se datuje počátek té raně středověké kultury, kterou známe. A která se (především prostřednictvím církve, která zodpovídá za šíření vzdělanosti a do jisté míry i umění) šíří po celé západní a s jistým zpožděním i střední Evropě. Papež Lev III. tedy 25. prosince 800 korunoval právě toto. Vznik kulturně jednotné středověké Evropy. Protože to Karla, na rozdíl od politické jednoty, přetrvalo.

Jednou v roce na Vánoce zavládne klid zbraní

Abychom nezůstali pouze u politiky a sjednocování ohněm, krví a železem, připomeňme jeden skutečný vánoční zázrak. Nestalo se nic oficiálního, šlo spontánní aktivitu vojáků. O Vánocích roku 1914 začali vojáci v německých zákopech zpívat koledy. Britové naproti nim vyhověli návrhu a vystoupili ze svých zákopů. A následně si vyměňovali dárky a sehráli spolu několik fotbalových zápasů. Vánoční válečný zázrak se odehrál nedaleko města Ypry. Ale neměl dlouhého trvání. A tak Ypry do dějin vstoupili spíš jako místo několika krvavých bitev. A hlavně jako místo, kde bude v dubnu roku 1915 poprvé použit bojový plyn.

Proč vyhlížíme první hvězdu?

A proč se začíná slavit s první hvězdou a ne s východem slunce? Ne, není to proto, že gentelman nepije před obědem. Ani ne proto, že potřebujeme děti zabavit koukáním z okna, když obracíme kapra a balíme poslední dárky.

Zde se řídíme semitským určováním počátku dne. Židé a Arabové počátek nového dne tradičně vidí v západu slunce. Takže den narození Páně (25. prosinec) začíná se západem Slunce 24. prosince. Ať se nám to totiž líbí nebo ne, Ježíš se narodil židovským rodičům. Nám to je možná dnes v našem multikulturním světě nakonec jedno, ale středověké nebo třeba barokní katolické církvi to jedno nebylo. Nenechme se zmást těmi obrázky blonďatých a modrookých Madonn. Ježíš byl Žid. A alespoň, pokud zrovna neprovokoval náboženské fanatiky, tak dodržoval židovská nařízení a zákony. Veškeré záznamy o vánočních událostech se tedy řídí právě židovskou tradicí.

Proč právě první hvězda? Ježíš se narodil disciplinovaně ve shodě s židovskou tradicí po západu slunce. Ta hvězda přece vedla pastýře do Betléma (jak nás koledy poučují). Také miminka bez božského původu si sama určují, kdy přijdou na svět. A také miminka bez božského původu se ke vzteku nočních směn v porodniích moc ráda rodí v noci. Tak si také spasitel samozřejmě vybral moment, kdy andělé na obrázcích scény narození Páně lépe vyniknou. My se dnes jen nemůžeme tak úplně shodnout, jestli při východu první hvězdy máme zasedat ke stolu nebo začít smažit.

Máte-li děti ve věku pět let a dva roky jako já, tak už od rána vlastním tělem bráníte koule na stromečku. Z dětí, které se těší na Ježíška, se stávají nesnesitelné bestie. Hvězda na obloze vám je v době po západu slunce docela jedno. Nalijte si tedy se mnou portské víno a užijte si klidu.

Přeji vám krásné Vánoce, milí čtenáři. A děkuji za přízeň. Jsem opravdu velmi ráda, že do Nového roku mohu vstupovat s vámi.

Vaše Barbora