Jak se dělá historická věda

Tento článek volně navazuje na článek Jak se učí dějepis. Když jsem představila práci dějepisáře, tak ukážu i historika. A hlavně, v čem jsme my historici společnosti vlastně užiteční.

Milí čtenáři,

Toto není historická věda

dostávám mnoho pozitivních ohlasů. Jsem za ně ráda, jinak bych také nemohla psát. Nicméně v jednom z emailů, který jsem dostala, se objevila zmínka, že toto je historie, kterou by měli platit ze státních peněz. Ne to, co vzniká na univerzitách. Ač mi taková chvála lichotí, tak bych v tomto článku chtěla uvést na pravou míru, co to vlastně vašim očím prezentuji.

Jak vypadá historická věda

Není to historická věda. Tu produkují historici v ústavech, na univerzitách a v paměťových institucích. Mezi takové se také řadím. Mé články na webu se od vědy odlišují jednou zásadní vlastností – většinou nepřináší nic nového, kromě osobitého pohledu na věc. Ten se taky cení – ne každý historik je ho schopen. Tak to funguje. Někdo odvede mravenčí práci v archivu, ale chybí mu kreativita nebo nová myšlenka. Potom jeho práci přečte někdo kreativnější a vnese do ni novou ideu.

Ale i ten kreativnější historik musel při tvorbě své práce bílé archivnické rukavičky navléknout. Nebo luštil latinské či starořecké texty. Nebo se brouzdal hlínou na archeologických nalezištích. Nebo strávil hodiny v rozhovorech s pamětníky. Mohl také pracovat se sociologickými výzkumy. Každopádně musel pracovat s prameny. To já při tvorbě těchto článků, až na výjimky, nedělám.

Toto není historická věda

S místní tvorbou se řadím mezi takzvané popularizátory vědy. Širší veřejnosti předávám to, co jsem se za léta studia historie naučila. Používám historické metody a svou širokou znalost souvislostí (kulturních, psychologických, sociologických, příčinných, ekonomických atd.). A z toho tvořím články, které čtenáře baví číst. Vybírám si náměty podle toho, co veřejnost právě teď pálí. Nebo mě samotnou téma zajímá. Nikdo by mi na něj ten grant nedal. To je výhoda populární historie, štědří čtenáři, pokud jsou s mou prací spokojení, si koupí eknihy nebo jinou formou sponzorství zaplatí mou práci. Nejsem závislá na akademické poptávce jako vědci.

Produkty historické vědy

Rozlišování odborné literatury od té populárně naučné se se studenty věnuji v prvních ročnících dost intenzivně.

Odbornou knihu podle slohu, podle množství poznámek pod čarou. Hlavně (a to jako laik nepoznáte) přináší k současnému poznání dějin něco nového. Ono se laikovi může zdát, že studie nebo celé monografie, které vznikají z veřejných peněz a z pera historiků se zabývají tak marginální, drobnou nebo neuchopitelnou záležitostí, že nemůžou přinést žádný poznatek. Společnost se také občas zdráhá uznat legitimitu oborům s krkolomnými názvy jako historická antropologie. Zdají se jim nedůležité. Ale opak je pravdou.

Představte si lékaře, který léčí celého člověka (alespoň občas). Ještě donedávna by někomu studie o mutacích v oblasti S-proteinů u jednoho konkrétního viru přišla stejně neuchopitelná. Většina z nás to stejně nechápe, i když to vysvětluje Daniel Stach. Ale teď na práci právě těchto vědců záleží, jestli nám děti budou skákat celý den po hlavě, nebo je budeme moct odevzdat do spárů školského zařízení. Chápeme jejich přínos.

Také v historii z prací s takto bizarně znějícími názvy čerpají autoři větších monografií. Z těch už se běžně připravují učitelé na vysokých školách. A pak také vznikají takovéto syntézy, ze kterých se připravují budoucí učitelé na vysokých školách, ideálně i maturanti. V knihovně je mají dějepisáři, aby si dle nich dělali přípravy a hledali, co neví. Velké syntézy by bez mravenčí práce v archivu a podrobných poznatků o dílčích problémech, nevznikly. Navíc, nikdo není odborník na všechno.

Kdo píše učebnice

Autory učebnic jsou u nás dle historické tradice stále ještě historici. Stejně jako mnoho učitelů dějepisu aktivně bádá a publikuje. Neztrácí tak kontakt s metodami a nejnovějšími poznatky. Ale ani tito historici nemůžou být odborníci na všechno.

Didaktická věda

Jak vzniká historická práce

Navíc jsou většinou odborníky v jiném oboru – totiž v didaktice. Tak se nazývá věda o výuce – o tom jak učit nějaký předmět. Neplést s pedagogikou, která řeší učení komplexněji přes hranice oborů. Otázka, zda Augustova dcera Julie měla nebo neměla poměr s básníkem Ovidiem je otázka historická. Na druhé straně problém, zda Julie, Ovidius nebo dokonce Augustus mají mít místo při výuce na základní škole, je už otázka didaktická. Didaktik učí svůj předmět, studuje zahraniční trendy, má úzký kontakt s poznatky pedagogické a psychologické vědy, zkouší na žácích nové metody a vyhodnocuje jejich úspěšnost. Také dělá výzkum. A na jeho základě se potom tvoří vzdělávací programy škol. Ani didaktik ale nemůže pracovat, aniž by někdo historickou vědu posouval dopředu. A to dělá právě autor té mravenčí práce v archivu, který produkuje texty s krkolomnými názvy. U něj to začíná.

Historické knihy

Na pultech knihkupectví najdete také knihy od renomovaných historiků. Ve svých pracích určených pro širší veřejnost pozměnili sloh. Zredukovali počet odkazů a poznámek a seznam zdrojů na únosnou míru.

V obchodech najdete také knížky vyloženě populárně naučné. Jejich autoři ani nemusí být historici, ale lépe když jsou. Potom dělají to, o co se zde snažím já, tedy popularizují vědu. Najdou se vědci ve všech oborech, kteří se na snahy podobné těm mým, dívají skrz prsty. Vzdělávání veřejnosti vzdali a sedí si ve své slonovinové věži odbornosti.

Ale potom vyklízí pole různým pisálkům či „odborníkům.” Vznikají historické romance pochybné kvality (často také financované z veřejných peněz, protože v produkci veřejnoprávní televize). Tvoří se hry a romány, které dále přenáší stereotypy, kterým se v univerzitních hospůdkách smějeme. Vzdělávání veřejnosti necháváme na chudácích učitelích, kteří pracují mnohdy s dotací jedna hodina týdně (!), musí si udržovat odbornost ve dvou oborech. Pracují do čtyř odpoledne (protože co dát do odpoledky jiného než dějepis?). Moc by potřebovali kvalitní zajímavý obsah, který děti zaujme a ony se budou moc vzdělávat dál v jejich i svém volném čase.

Problém historické vědy

Ale proč těch prací pro laickou veřejnost vzniká tak málo? Protože historici na tom s tím časem na vlastní tvorbu nejsou o moc lépe. Učitelé na univerzitě jsou povinni produkovat vědecké práce, když zrovna neučí. Za ty dostávají vysoké školy peníze, za popularizaci nedostanou ani tituly a často ani uznání.

Problém vědců – historiků tedy není to, že píše to, co bys milý čtenáři ty nikdy číst nechtěl. Číst to totiž nemusíš. Tvůj dějepisář to v ideálním případě udělal za tebe. Nebo autorka tvého oblíbeného blogu. Užíváme plodů mravenčí práce odvedené v bílých archivnických rukavičkách.

Chcete taky myslet jako historik? Já vás to naučím.

Podívejte se do mého čtenářského deníku. Zde předávám poznatky vědeckých děl lidskou řečí i pro laiky.

Líbí se vám článek? Sdílejte!

0 0 hlasy
Article Rating
Odebírej
Oznámení od
guest
0 Comments
Zpětná vazba v textu
Zobraz všechny komentáře
0
Chci vědět, co si myslíte. Opravdu. Komentujte.x
()
x