Možná vás překvapí, že tuberkulóze se v 19. století říkalo „bílý mor.“ Tuberkulózu nemáme spojenou s epidemií a hromadnými hroby. Přitom v západní Evropě na tuto nemoc zemřelo víc lidí než na kteroukoliv jinou. Bakterie tuberkulózy ale nevznikla v 19. století. Paleontologové prokázali, že se s ní potýkali už lidé v pravěku.
Jak a proč se tedy stalo, že se z ní právě v době, kdy medicína konečně začínala slavit úspěch, stala hrozba?
A proč už se jí dnes tolik nebojíme?
(Stručnou historii zpočátku dost zoufalého zápasu západní medicíny si můžete přečíst v mém prvním článku na téma dějin nemocí).
Původce tuberkulózy
Zatímco naši předci ohledně původu nemoci často tápali ve tmě a nechávali se svézt na scestí bludičkami, my víme. Původce onemocnění zvaného lidově „souchotiny“ nebo „úbytě“ je bakterie Mycobacterium tuberculosis. Někdy se také nazývá Kochův bacil. Jako mykobakterie patří do stejné skupiny jako bacil způsobující lepru, které jsme se věnovali v minulém článku.
Proč si dějiny tuberkulózy vyprávíme právě dnes
To proto, že 24. března 1882 ji objevil Robert Koch a za svůj objev získal Nobelovu cenu. Minulý týden jsme si tedy připomínali přesně 140 let od tohoto průlomu. Cesta k uznání bakteriálního původu tuberkulózy ovšem nebyla přímočará. Společnost se z různých důvodů držela jistoty, že tuberkulóza prostě nesmí být nakažlivá.
Navíc zůstávalo mnoho otázek nezodpovězeno. Proč některý pacient nemá žádné příznaky, když se u něj přítomnost této bakterie prokáže? Proč někdo zemře hned a jiný žije dlouhá léta s onemocněním v chronické fázi? Proč se zdá být onemocnění dědičné?
Pro mnoho lidí v 19. století byla představa neviditelných vrahů tak fantastická, že jí dlouho uvěřit nemohli. A to nemluvíme pouze o nevzdělané populaci. Také odborná veřejnost teorii o bacilech jako původci nemoci, dlouho vzdorovala. Mimo jiné proto, že většina této veřejnosti své léčebné metody založila na teoriích, které se s bakteriálním původem nemoci neslučovaly.
Nakažlivost tuberkulózy a průběh nemoci
Nákaza bakterií Mycobacterium tuberculosis neznamená, že člověk vůbec za svého života vyvine symptomy. Ve většině případů totiž imunitní systém bakterii při vstupu do organizmu „zakonzervuje“, obalí, a ta se už nemůže množit. Proč některý člověk toto dokáže a jiný nikoliv, s tím si lámou hlavu imunologové také dnes. Ví se o rizikových faktorech, nikdo ale nemá jistotu.
V případě, že tuberkulóza přejde do aktivní fáze, je i dnes její úmrtnost bez příslušné antibiotické léčby zhruba 50%. V zemích, kde se dnes úbytě běžně vyskytují, už navíc kolují silně rezistentní kmeny, které terapii antibiotiky znesnadňují. V době Kochova objevu byla ovšem antibiotika ještě hudbou budoucnosti. I tehdy se ovšem souchotiny projevovaly různě u různých jedinců. Někdo sešel rychle, jiný strávil s vyčerpávajícím kašlem a bledou pletí až několik let, než zemřel. Soudobá medicína navíc nedokázala říct, kdo je vyléčen. Pokud odezněly symptomy, pacient byl prohlášen za zdravého. Stále ale mohl šířit nákazu.
Teorie dědičnosti v dějinách tuberkulózy
Nemoc kolovala v rodinách. Ale její chronický charakter lidi mátl. Kdyby se choroba přenášela v rodině prostřednictvím nákazy, musela by celá rodina onemocnět najednou. Tak jak to lidé znali z morových epidemií. Někteří jedinci s tuberkulózou ale utrpěly první projevy nemoci až dlouho po smrti svých rodičů. Které pochovali s tuberou v úmrtním listě.
Dějiny tuberkulózy v kultuře
Romantické dějiny tuberkulózy
Nacházíme se v období romantismu. A romantismus měl rád příběhy zneuznaných trpících géniů. Romantiky to táhlo k utrpení, smrti a nemoci. Dějiny tuberkulózy tak přešli do kultury. Doba si vysnila bledou krásnou dívku, která tiše trpí na balkóně s panoramatem hor či moře. Elegantně pokašlává do krajkového kapesníku. Svého milence brzy opustí na věčnost. Nebo talentovaného umělce, který pochopí, že mu nezbývá mnoho času. Odjede na venkov, protože změna prostředí mu prodlouží život. A tam tvoří s vědomím blízké smrti svá veledíla.
Z těch nejznámějších romantických duší souchotiny skolily: německého básníka Novalise, anglického básníka Johna Keatse, velikána romantické literatury Percyho B. Shelleyho, Emily a Annu Brontëovy, Frederyka Shopina. Karel Hynek Mácha nebo Alexander Puškin nezemřeli na tuberkulózu, ale zemřeli v mladém věku. S kašlem na rtech. To stačilo. Tuberkulóza zabila mnoho dalších romantických autorů, o kterých se nikdy nebudeme učit, protože nebyly až tak nadaní.
Epidemická realita vypadala úplně jinak, ale to romantické autory nezajímalo. Spojili si souchotiny s citlivými dušemi. A kapesník s tečkami od krve s touhou vytvořit veledílo, než se vydáme na poslední cestu. Tuberkulóza se v určitých kruzích stala módní záležitostí. Bledý make-up, nepřirozená štíhlost, decentní pokašlávání, smutek a zádumčivost, nechutenství a pobyt na mořském nebo horském vzduchu. O tom snily dámy v polovině 19. století.
Skutečné dějiny tuberkulózy měly ale k ideálu daleko. Ve většině západních zemí, se ale počet úmrtí způsobených bakterií tuberkulózy pohyboval mezi 300 a 500 úmrtími na 100 tisíc obyvatel. A na jejich konci nebylo pranic romantického.
A s romantiky se s vámi pro dnešek rozloučím. O tom, jak se západní Evropa rozloučila s hrozbou tuberkulózy si přečteme příště.
Líbí se vám má tvorba?
Chcete víc?
Zajímá vás, jak podpořit Pochopte dějiny?
Předplaťte si můj projekt na forendors_cz.
Já budu moct připravovat nový a lepší obsah.
Vy dostanete něco navíc.
Vybrat si můžete ze tří variant předplatného.
Předplatné můžete i darovat.
