Dějiny psané Římem

Kdo by neznal Dějiny psané Římem od Vojtěcha Zamarovského? Ale zkusili jste si tu krásnou knihu poslouchat? To je pak úplně jiný zážitek.

Letos jsem v prosinci potřebovala dokončit čtenářskou výzvu a přečíst něco od autora z dětství. Padl mi do oka Vojtěch Zamarovský a má milovaná kniha Dějiny psané Římem. Ale času na posezení s knihou bylo před Vánoci málo. Tak jsem si ji pustila do uší.

Audioknihu čte herec Pavel Soukup a od teď se pro mě stal hvězdou audio knižního trhu. Ten přednes je skvělý a k patosu Zamarovského knihy se dokonale hodí. Mrkněte na další knihy, které Pavel Soukup namluvil. Já osobně sáhnu hned po Jménu růže.

V Dějinách psaných Římem Zamarovský vykládá celé římské dějiny na zhruba 450 stranách, v audio podobě čekejte 17 hodin poslechu. Když to srovnáte s jinými audioknihami, třeba se Snyderovými Krvavými zeměmi, tak to není moc na to, že se zde vykládá všechno od založení Říma po rozpad západořímské říše. Autor nevynechává ani kulturu a běžný život obyvatel. Informuje nás o legendách i o tom, co si o jejich pravdivosti myslí historici. Výklad sice zjednodušuje, ale nezůstává u stokrát opakovaných mýtů. Snaží se jim přijít na kloub.

Dozvíte se, co si třeba o Caligulových excesech nebo o hodnocení císaře Tiberia myslí dnešní historici.

Hodnocení se ovšem Zamarovský nevyhýbá. V poctivé syntéze bychom to ani nečekali. Tak je z výkladu zřejmé, že autor bezmezně obdivuje římskou republiku a ctnosti starých Římanů z doby před naším letopočtem. Co se dělo po zániku republiky sice popisuje stejně plasticky a snaží se nám ukázat dobu objektivně, ale ten stesk nad úpadkem starého poctivého hrdinského Říma tam je. Ale právě to dělá knihu tak krásnou. Ještě s tím patetickým poslechem. Právě díky tomu osobnímu pohledu, díky té lásce, která ze slov historika září, se nadchneme a chceme se do starého Říma vrátit. A také díky tomu si člověk tu nekonečnou záplavu fakt zapamatuje. A že to je záplava, ba přímo tsunami. Celé římské dějiny v 17 hodinách…

Snad jen před jednou věcí bych čtenáře a posluchače ráda varovala. Autor opravdu nemá rád křesťanství. Skoro jako by mu kladl za vinu zánik římské říše. A člověk by mu to skoro věřil, ačkoliv dnešní historici naopak zdůrazňují, že právě v římské církvi přetrvalo z antiky to, co přetrvat mohlo. Právo, vzdělanost, filozofie i snaha o univerzální kulturu – ovšem vše přizpůsobené době a Evropě, která přeci jen v temném středověku vypadala jinak.

(Této době se věnuje podrobně Jarmila Bednaříková ve Stěhování národů. To si přečtěte – člověk pak pochopí, že christianizace barbarů byla vlastně oboustranný proces, který zároveň znamenal barbarizaci toho latinského křesťanství).

Pro případ že by vámi ten krásný výklad Pavla Soukupa natolik otřásl, že dostanete chuť nasbírat náruč dlažební u kostek a jít je házet na nejbližší kostel jako mstu za úpadek Říma, doporučuji ničitelské choutky korigovat jinou četbou.

Pro ty, kdo čtou angličtiny, Paula Veyne a jeho studii, Jak se náš svět stal křesťanským.

A úplně nejlepší bude navázat četbou jiné neméně monumentální syntézy: Christophera Dawsona, Zrození Evropy. Toto krásné a působivé dílo totiž položí poslední století římské říše do kontextu vývoje Evropy. Připomenete si v něm, že ta římská říše byla sice krásná a strašně cool, ale že s jejím zánikem (náš) svět nekončí, ale spíš začíná.