Bojkot olympiády v dějinách

Zimní olympijské hry v Pekingu se blíží. Některé evropské země, včetně České republiky, vyhlásily tzv. diplomatický bojkot her. To neznamená že jejich sportovci se nezúčastní sportovních disciplín. V hledišti budou chybět „pouze“ veřejní představitelé. Bojkot olympijský her znalce dějin nepřekvapuje. Historik by zase jednou řekl, že všechno už tu bylo. A že bylo hůř. Podívejte se se mnou do minulosti, kdy politici, ale i sami sportovci slovem „bojkot“ nejen hrozili, ale také jeho podstatu naplňovali.

Zajímají vás dějiny olympiády?

Bojkot olympiády nebyl vždy jen o politice

Když se bavíme o bojkotu olympijských her, možná hledáme příčiny v zákoutí politiky. Ale důvodů, proč nepřijet na sportovní svátek, se v dějinách najde víc.

Nebojkotujeme, jen nepřijedeme, nemáme na to

Třeba na to někdo neměl peníze. Roku 1928 nepřijeli na zimní olympijské hry do Svatého Mořice američtí hokejisté, protože prostě nedokázali zaplatit cestu. A na rovinu to takto oznámili. Olympijské hry se tehdy ještě netěšily takovému zájmu veřejnosti, natož ty zimní.

Roku 1980 ale celkem paradoxně na olympijské hry do Moskvy nepřijela reprezentace Číny. Čínský olympijský výbor se oficiálně vyjádřil tak, že uposlechl návrhu Spojených států amerických bojkotovat olympijské hry, protože pořadatelská země porušuje Olympijskou chartu. To samo o sobě zní paradoxně vzhledem k politické orientaci Číny. A to i přesto, že mezi čínským a sovětským komunistickým režimem panovalo latentní napětí. Čína ovšem pečlivě tajila pravý důvod neúčasti svých sportovců na hrách – nedostatek financí.

Politické bojkoty olympijských her

Sport a politika

Sport se od svého vzniku prolínal s politikou.  Antické olympiády oslavovaly řeckého člověka. Právě zde se tvořilo řecké národní cítění. Ono řecké „my,“ které se vymezovalo vůči barbarskému „oni.“

Vztah mezi mezinárodním sportem a národní hrdostí – nacionalismem – nelze nevidět. Sport tedy není apolitický. Snaha sportovců o posouvání lidských možností je sama sobě myšlenkou. Ta politiku nepotřebuje. Atleti všech věků nemůžou za to, že jejich výkony ke svým myšlenkám využívají politici, vědci, aktivisté nebo i sami fanoušci. Ti také často ve sportu vidí víc, než co sám sportovec zamýšlel. Někdy politiku do sportu zatahují sami sportovci, protože se z kola dějin nemůžou vymanit o nic méně než kdokoliv jiný a mají svá vlastní přesvědčení a myšlenky.

Ne, sport není nevinný. Jen se nedomnívejme, že zneužívat ke svým cílům ho umí pouze diktátoři a totalitní velmoci. Děláme to přeci pokaždé my sami, když jako fanoušci českých hokejistů vzpomínáme před zápasem s Rusy na všechny historické křivdy. Ale nebojte, tak uvažují všichni, i naši soupeři.

Důvody pro bojkot olympijských her

Začněme v Moskvě roku 1980. Spojené státy ústy prezidenta Jamese Cartera prohlásily, že pořádání olympijských her v Sovětském svazu odporuje Olympijské chartě. Protože SSSR vede válku z pozice agresora – válku v Afganistánu. Tento článek skutečně Olympijská charta obsahoval, důvod byl tedy platný také po legální stránce.

Což už se nedá říct o bojkotu, který na oplátku vyhlásil Sovětský svaz při hrách pořádaných o čtyři roky později v Los Angeles. Žádné formální porušení charty se u USA neshledalo, Sověti tak vyjádřili obavy o bezpečnost svých sportovců. Svým satelitům nařídili totéž.

Sportovci nejprve západních a poté východních zemí se stali rukojmími v soukolí studené války a boji mocností. Rozdíl zde spočíval jen v tom, že v roce 1980 šlo ze strany Spojených států o výzvu, které mnohé západní země neuposlechly. Případně se politickým rozhodnutím své vlády neřídily olympijské výbory a atleti dostali možnost svůj vrchol sezóny prožít, i když ne pod vlajkou svého státu. V roce 1984 takovou možnost Helena Fibingerová a její kolegové z celého východního bloku nedostali.

Méně slavné bojkoty her

Moskva a odveta v Los Angeles se staly symbolem politických bojkotů. Zapadají do dějinného výkladu studené války. Navíc se bolestně dotkly nás a našich sportovců. Proto tyto události patří do české národní paměti. Bojkot jako politický prostředek se ovšem používal i jindy. Zimní hry vzhledem k nižší publicitě, jaké se jim tradičně dostává, toho byly ušetřeny.

Melbourne 1956

V roce 1956 se konala letní olympiáda v Melbourne – letní, ačkoliv se konala v listopadu, v létě podle měřítek jižní polokoule. Toho roku pohnuly světem dva momenty. Sovětská intervence, která utopila v krvi maďarské povstání. A Suezská krize. V prvním případě byl agresorem Sovětský svaz (ačkoliv se samozřejmě jednalo o „bratrskou pomoc“) v tom druhém západní země – Francie a Velká Británie (ačkoliv oficiálně jen hájily svá práva proti „zlému“ diktátorovi). Obě události se otiskly do obrazu letní olympiády konané v témže roce.

Na protest proti sovětské intervenci do Maďarska nepřijelo Nizozemsko a Španělsko (USA, které stejné odůvodnění použily v roce 1984 hájily své barvy v plné síle). Samotní Maďaři si účty s okupanty vyřídili v „krvavém“ zápase ve vodním pólu a následně se většina z nich raději domů nevrátila. Egypt, Irák a Libanon se nezúčastnily na protest proti anglo-francouzské invazi do Egypta v rámci Suezské krize. A aby toho nebylo málo, Čína protestovala proti účasti sportovců z Tchaj-wanu. Poslední bod se bude řešit ještě mnohokrát.

Montreal 1976

Olympiáda v Montrealu představovala takový předkrm před bojkoty následujících her studené války. Organizátoři se snažili řešit především čínskou otázku. A nevšimli si jednoho ragbyového turnaje, který se konal v Jihoafrické republice. Toho se přes mezinárodně vyhlášený bojkot všech akcí v JAR zúčastnil tým Nového Zélandu. Jihoafrická republika tou dobou čelila mezinárodní kritice kvůli politice apartheidu. Na 22 afrických zemí požadovalo vyloučení Nového Zélandu z her. Když se tak nestalo, opustily Montreal.

Kdy k bojkotu nedošlo

Bojkot olympijských her představuje politickou zbraň v rukou velmocí. Samotní sportovci, ale také miliony lidí kolem nich – realizační týmy, výrobci vybavení, sponzoři, novináři a další, kteří mají na sportu založené živobytí – jsou v této hře pouhými pěšáky.

Nacistická olympiáda roku 1936 v Berlíně

Bojkot olympiády

Někdy ale rozpor mezi skutečností v pořadatelské zemi a olympijskou myšlenkou tak bije do očí, že sami sportovci zakročí a odmítnou se na takovém sportovním svátku podílet. Takovou cestu zvolilo několik atletů především židovského původu v roce 1936. Nebylo jich mnoho. S nacistickým Německem tou dobou světové mocnosti jednaly jako rovný s rovným. Kdo roku 1936 předvídal krvavé lázně druhé světové války, byl prohlášen za válečného štváče.

Německo tvrdilo, že Olympijskou chartu neporušuje. A to ani článek, který praví, že nikomu nesmí být upřena možnost reprezentovat svůj stát. Židovští sportovci byli vyloučeni ze všech sportovních spolků od roku 1935. Ale oficiálně se zúčastnili předolympijských kvalifikací, jen prý „nesplnili limity.“ Jaký jiný měl tedy Mezinárodní olympijský výbor důvod k odejmutí olympijských her nacistickému Německu?

Olympijské hry v Berlíně 1936

Válku nevedlo. Židé tou dobou nebyli diskriminováni o nic více ani méně než černí sportovci v jižních oblastech Spojených států. Politické a občanské svobody se zde porušovaly – což ovšem představovalo realitu 30. let 20. století v mnoha zemí Evropy. A což bohužel představuje realitu mnoha pořadatelů sportovních akcí, co je sport sportem.

Další hry, které se možná neměly konat

Čínským pořadatelům se připomíná náměstí Nebeského klidu. Právem, ale málokdo si vzpomene na Mexiko roku 1968, které má svůj Nebeský klid. A masakr 250 osob při potlačení studentských demonstrací autoritářským režimem se odehrál pár dní před začátkem olympijských her. Studenti si tehdy naivně mysleli, že ostražité oko světové veřejnosti zabrání jejich vládě postupovat příliš brutálně. Zmýlili se.

On totiž sport sice představuje nástroj v rukou mocností, ale změnit politiku velmoci nepřiměje. SSSR nestáhl pod pohrůžkou bojkotu svých her v roce 1980 z Afganistánu jediného vojáka. Nacisté před zraky inspekční komise nedovolili jedinému židovskému sportovci reprezentovat svou zemi. A mexická vláda se nebála pár dní před hrami střílet do svých občanů.

Mírová olympijská idea nezabránila teroristům z organizace Černý pátek unést a zavraždit izraelské sportovce v Mnichově roku 1972. A samotné hry se po krátkém přerušení a tryzně za zavražděné konaly dál. Ačkoliv Izraelci a další západní země protestovali a žádali jejich přerušení. A arabské země se spolu se Sovětským svazem ani smutečního shromáždění nezúčastnili. Ani k tak drobnému aktu soucitu a lítosti olympijská myšlenka politiky nepohnula.

A nejde jen o olympiády

Následovaly další hry, které jejich pořadatelé využili k propagaci své země, svého systému a své politiky. V Sydney roku 2000 slavili Australané smíření se svou aboriginskou minulostí. Také to je přeci jen propagace. Propagace krásné myšlenky, se kterou se ztotožníme a která pro jednou souzní s tím, co zakladatelé olympijských her chtěli sportem vyjádřit.

Ale nejde jen o olympiády. Také jiné sportovní svátky se konají v autoritářských a totalitních zemích. Fotbalové mistrovství světa ve fašistické Itálii roku 1934 nebo autoritářské Argentině roku 1978. Mistrovství světa v atletice v katarském Dauhá. Jmenovat bychom toho mohli mnohem víc.

Proč?

Přidělování velkých sportovních akcí mezinárodními sportovními organizacemi odráží světovou politiku, ale především zájmy sponzorů, kteří potřebují proniknout na trhy, kde ještě nejsou. To je výsledek spojení sportu se světem businessu. Odpovězme si sami, co je pro sport lepší. Zda spojení s politiky všech zemí, kteří sportovce používají jako prostředek k prosazování svých zájmu, nebo propojení s trhem, kterému jde jen a jen o peníze a velké myšlenky jdou stranou. V obou případech dochází k situaci, že se zimní hry konají v zemi, která nemá k zimním sportům žádný vztah, která téměř nemá sníh. Nebo že se vrchol atletické sezóny odehrává v zemi, kde v srpnu panují nelidská vedra, a tak se sport musí přesunout do klimatizované haly.

Olympijské hry v Los Angeles

 

Olympijské hry v Los Angeles se staly symbolem vstupu komerce do sportu. Ačkoliv tento proces začal mnohem dřív.

Důvod, proč se olympijský sport roku 1984 spojil se světem velkých peněz byl ale prostý. Nikdo už nechtěl hry pořádat, nikomu se to nevyplatilo. Nezbývalo než pustit do hry soukromé firmy, které jen lačnily své měšce otevřít, aby je po hrách zase mohly zlaťáky naplnit.  A takové firmy se neštítí peněz z Kataru nebo z Číny, protože peníze jsou peníze. Ale také o tu reprezentaci státního systému demokratické státy nestojí tak jako ty totalitní.

Proč se tedy konají zimní olympijské hry v Pekingu? Především proto, že olympijský výbor vybíral ze dvou kandidátů – Peking a Almaty (Kazachstán). Hlasování dopadlo k překvapení všech ve prospěch Pekingu jen velmi těsně. Není bez zajímavosti, že přes probíhající krizi v době hlasování o pořadatelství stál také ukrajinský Lvov. Svou kandidaturu stáhly pro obavu z příliš vysokých nákladů Oslo, Mnichov, Švýcarsko, Stockholm a Krakov. 

 

 

Líbí se vám článek? Sdílejte!

Chcete se o dějinách olympijských her dozvědět víc?

  • Na 72 stranách se dočtete víc nejen o velkých dějinách a jejich prolínání se sportem.
  • Ale také o meznících, které olympijský sport posouvaly dále.
  • A až knihu přečtete, otestujte své znalosti v nové dějepisné akademii.
0 0 hlasy
Article Rating
Odebírej
Oznámení od
guest
0 Comments
Zpětná vazba v textu
Zobraz všechny komentáře
0
Chci vědět, co si myslíte. Opravdu. Komentujte.x